VULTURE INDUSTRIES už nejsou ve stínu Arcturus, ke kterým byli přirovnáváni v dobách jejich počátků. Tohle mě napadlo při prvním poslechu „The Tower“. Přitom si obě kapely podobné moc nejsou. Možná ještě zabarvením hlasu Bjornara Nilsena, který obdobně jako Garm vládne silně poutavým barytonem. Každopádně už na druhém albu VI dokázali, že jsou kapelou svojskou a dostatečně impozantní, než aby stáli ve stínu někoho jiného. Metal z jejich tvorby postupně ustupuje, aby ve finále sound pouze okořenil. Na místo se dostává i rockové písničkářství, dark wave, mnohdy bizarní legrácky, kde si kapela dělá, co si zamane. Nemusíte se ale bát, že by sklouzli do dětinskosti. Je to cirkus, to ano. Ale vše pevně v rukou zkušených komediantů.
Přiznám také, že popsat slovy „The Tower“ není žádná sranda, jak jsem si ze začátku myslel. Z prvotního nadšení, kdy jsem si pískal melodie z desky i na cestách do práce či vlastně kdykoliv, zůstalo najednou rozčarování a nechuť si desku pouštět znovu a znovu, jak jsem to dělal do té doby. Vypadalo to, jakože VI natočili sbírku písní na pár poslechů. Znechuceně jsem desku odložil na pár dní a počkal, jak se vybarví s mírným odstupem.
„The Tower“ není náročná z hlediska muzikantského umu a komplikovaná ze strany skladatelské rafinovanosti a přeplácanosti, jak to už mnohdy v tomhle ranku bývá. Řekl bych, že spíš tím jak je novinka povrch pomyslného hrnce narvaná emocemi a skvostnými nápaditými melodiemi. Pak se může jednomu přejíst. Nestrávená pak upadne nespravedlivě v nechuť. To by ale byla obrovská škoda. Když jí dáte čas a necháte uležet, bude jako archivní víno. Plná chuť, která má schopnost na patře růst do nedozírné šíře i hloubky.
Ale jo, ten Arcturus uslyšíte v pár náznacích. V úvodní vypalovačce hned v jasné kontinuitě. Jako bych slyšel nádhernou hitovku „Kinetic“. Ono vám to srovnání rozcupuje posléze sama kapela, která se po pár minutách vrhne do jiného prostoru. Každopádně bych VI asi neřadil do stejného soudku s avantgardou typu starých Arcturus. Vůbec ne s avantgardou. Nilsenovci jsou letos velice melancholičtí, na pomoc vyjádřit své emoční pocity si berou z všemožných stylů, podstylů a škatulek, výsledek je vlastně originální a věřím, že si je jen tak nespletete s druhou skupinou.
Když se zadíváte na vtipně udělanou komiksovou obálku, kdy na rozhoupané věži balancuje jakýsi sup v cylindru a pod ním se sklání šedivý dav, k tomu hraje bombastický úvod „The Tower“, jste rázem vně příběhu plném bláznivých představ, nočních můr, ale také vzdoru a vybuchujících nálad. „Divine – Appalling“ pokračuje v chytání dušiček, které ještě odolaly fascinaci. Poprvé jsem podlehl se třetí hymnou „The Hound“. Je libo Nicka Cavea v doom metalovém odění? Prosím. V deseti minutách zapomenete na celý svět. Mě osobně vysvobodil závěr s punkovým hněvem a písničkářskou gradací. Tady jsem si uvědomil, že VI pěkně vyrostli. Vlastně mě z extáze zachránila divná píseň „The Dead Won`t Mind“. Ta mě fakt neleze. To následující „A Knife Between Us“ je ona melodie, kterou jsem si nemohl přestat pískat. Věděl jsem, že je Bjornar Nilsen velký zpěvák, ale zde když zapěje onen titulní refrén, běhá mi mráz po hřbetě. Také „The Pulse of Bliss“ rozpoutá vášně neskutečnou sólovkou, která se vám zažere pod kůži. Gjengedal vyťukává rytmy s opravdovou grácií starého barového jazzmana. První a poslední náznak black metalu - a to pouze ve zpěvu - přijde v osmé „Sleepwalkers“. Užijte si tento temný skvost. Poslední „Lost Among Liars“ je rocková nádhera a asi nejlépe vystavená. Akustické kytary pod těmi elektrickými, uvolněná nálada a opět skvostný baryton principála Nilsena.
Závěr hodinové sbírky patří bonusové „Blood Don`t Eliogabalus“ která sice nenadchne, ale ani nepobouří. Vlastně bych měl zdůraznit opravdu parádní klávesy. Mistr Nilsen si s nimi vyhrál s velkou grácií. Do písní zakomponoval širokou škálu nástrojů napříč hudební historií. Často na vás dýchne vintage nálada starých grotesek, a to „The Tower“ dodává skvělý punc bizarnosti.
Když to shrnu, VULTURE INDUSTRIES vyrostli v kapelu, která zřejmě bude určovat směr do budoucna. Anebo ne. Doufejme jen, že přechodem k Season of Mist se hudba těchto sympatických Norů dostane k širšímu publiku, než je tomu nyní. Jejich talent a pracovitost by měla nalézt patřičné pozornosti a ohodnocení. Netvrdím, že je „The Tower“ deskou geniální a bezchybnou. Ale čiší z ní opravdová hravost - a to se cení.
