Jednoho chmurného dne jsem si přinesl domů nepříliš známou desku. Cítil jsem se hodně unavený, chtělo se mi spát, ale i přesto jsem CD strčil do svého přehrávače. Než zazněly první tóny desky, pocítil jsem, jak mě zmáhá únava a já bez ohledu na to, co že to doléhá do mých uší, usnul. Bylo to něco jako vidina, sen, octnul jsem se v přenádherně zimou zkrášlené zemi. Všude kolem mě byly ničím nenarušené lesy, stromy se tyčily hrdě k nebesům, slyšel jsem jen vítr čechrající stromům jejich ošacení. Nevěděl jsem, kde se nacházím, věděl jsem jen, že je mi zima, omrzají mi konečky prstů a mám hlad. V tom jsem spatřil v dáli postavu. Byla to žena, rychlou chůzí blížící se směrem ke mně. I přesto, že jsem nevěděl, kde jsem a kdo je ta žena, běžel jsem k ní. S beznadějí v očích mě prosila, abych šel s ní... Cesta trvala jen krátce a po chvilce jsme došli k prostému obydlí. Bylo to malé stavení, z komínu stoupal dým a já pocítil možnost trochu se ohřát. Pro mne stále neznámá žena mě pobídla a já vstoupil dovnitř. Naproti dveřím bylo něco jako malý krb, či ohniště, z jehož útrob sálalo příjemné teplo... Vedle stála prostá postel a na ní ležel starý muž. Jeho bílé vlasy a utrpením zkroucený obličej nevěštily nic dobrého. Při pohledu do jeho tváře jsem pochopil co se děje. Nacházel jsem se ve Finsku uprostřed kruté zimy. Psal se rok 1951 a v této zemi zuřila epidemie moru. Nemohl jsem muži nijak pomoci, alespoň jsem šel do lesa pro nějaké dříví k zatopení. Když jsem přišel zpět k malému stavení, byl již večer a žena mi poskytla nocleh. Usnul jsem. Najednou se mnou někdo trhnul, otevřu oči, kolem mě mnoho lidí...kdosi mě svázal lanem a táhl ven ze stavení. Marně jsem hledal důvod tohoto počínání... V lidech, kteří mě svázali a odvlekli do nějaké chodby, pohodili jen tak na zem, uzavírajíce za mnou pevná vrata, jsem rozeznal vojáky...

Ani ne za pár hodin někdo otevřel, na zem pohodil kousek suchého chleba a suše pronesl: „Jez, k večeru už nebudeš mít tu možnost.“ Nevěděl jsem co se děje, naprosto nic. Jakmile slunce trochu zašlo, uslyšel jsem kroky nesoucí se směrem ke mně. V tom se prudce otevřela vrata a dva muži mě táhli ven… Ocitl jsem se na sněhem pokryté louce, uprostřed níž stál kus neotesaného dřeva, po jehož okrajích stékala krev. Byl to špalek! Muži mě k němu dovlekli a položili hlavu na plochu pokrytou letokruhy. Nade mnou se zjevila postava s popravčí sekerou v ruce... Z ničeho nic jsem zaslechl z dáli křik... Probudil jsem se. Vstanu, a podívám se na CD... Z nepřehledného obalu nakonec zjistím, že jde o kapelu říkající si Uhrilehto.

Ano, ano, Uhrilehto jsou dle mě docela přehlížení seveřané. Nuže...pouštím si CD hezky znovu od začátku a v tu ránu začínám cítit úzkost, jakoby se sen stával skutečností. Prostřednictvím zpěvu vypráví svůj příběh Nidhogg. Příběhy o nádherné přírodě, uctívání pohanských bohů, těžkém životě v době morových epidemiích, despotické vrchnosti. To všechno zaobalené v rouše black metalu. Mám obavy, zda-li hlava chudého poddaného pozná ostří popravčí sekery za cenu páru polen dřeva z panského lesa. Naslouchám dále Nidhoggovu příběhu, je mi opět chladno, skličuje mě deprese...poslouchám klávesové sólo ve skladbě „Vitutuksen Vittoittama Vuosikymmen“, skladba lehce připomíná atmosféru konce 70 let. V následujících kompozicích je cítit rock 60. a 70. let. Je mi velmi sympatické, že si Uhrilehto nekladou žádná omezení nebo hranice. Na desce je cítit trocha experimentování. Můžu říci, že „Ihmisvihan Eliitti“ je dosti zběsilá jízda. Po prvním poslechu budete nevěřícně kroutit hlavou, cože to vlastně chtěl autor „sdělit“. Až po poslechu opětovném se dostanete do Nidhoggova příběhu, stanete se jeho součástí. Necháte se ztrhnout severskou vánicí nejkrutějšího ražení. Ostatně, nejlépe vše pochopíte v kompozici, která celé album uzavírá. Skladba „Amputoitu Yhteiskunta“ je to nejchladnější, co můžete na albu potkat. V úseku necelých 14-ti minut se Vám před očima odehraje nekonečný příběh v celé své kráse, vše co bylo skryto v 8 předešlých písních se najednou předvede v jedné kompozici. Blasfemický nářez za kterým stojí především kytarista Cyclotron, který vyžaduje krkolomné riffy a sám si aranžuje změny tempa a techniky.

Po připočtení osobitého feelingu kapely, zjistíte, že se konečně probudila z pomyslného zimního spánku a dokázala všem, že i přes tři předešlá nepovedená alba, jsou schopni vytvořit kvalitní desku, kterou „Ihmisvihan Eliitti“ opravdu je.