Kdo mě zná, ví, že jsem pravý občasník, píšu tedy opravdu jen občas či téměř vůbec. Není to tak dávno, co jsem změnil lokalitu svého bydliště, a jelikož jsem více na severu, dočkal jsem se prvního sněhu již dnes 22. října. Paysage d’Hiver je kapela, kterou poslouchám hlavně v zimě, a tak jsem dodržel tradici a s prvním sněhem si pustil poslední desku z letošního roku tohoto jednočlenného projektu ze Švýcarska – Das Tor (česky “brána”). Po nějakém tom foukání větru se rozjela první skladba a já si to začal jako vždy náramně užívat. Připadal jsem si, jako kdybych pomalu, ale jistě otevíral bránu do světa Pd’H.
Album má pouze čtyři skladby, nicméně je třeba se nenechat zmást, protože stopáž je něco přes hodinu. Zvuk je jako vždy těžce lo-fi. To je něco, co po pěti minutách poslechu toleruji, protože i tak se cítím být zaplavený táhlými melodiemi a pustou zimní krajinou. Musím říct, že oproti předešlým deskám má Das Tor poměrně blízko k Darkspace, a to zejména v oblasti samplů. Osobně mi to nějak nevadí, protože nádech samotné hudby je dosti odlišný, ale ta hlavní esence (rozuměj atmosféra) je stále silná jak Halina Pawlowská.
Strašně mě na této desce baví různé změny. Je slyšet, že Wintherr zase o něco málo vyzrál, co se hudební stránky týče. Velice mě naplňují různorodé pasáže, kde je občas kladen velký důraz na klávesy, jindy zase na nespočet kytarových stop. Zkrátka i v tak omezeném světě, jako Paysage d’Hiver nabízí, se dá vytvořit nespočet variací, a to mě baví. Oproti předchozím počinům přibyl také šepot, který se monotónně line, zatímco na pozadí postupně nabírá hudba na síle. Všechny tyto změny do sebe krásně zapadají a vytváří jeden z dalších monumentů na počest nekonečné zimní krajině.
Nutno podotknout, že Das Tor rozhodně není pro masochisty a vyznavače depresivního black metalu. Pro mě osobně je toto album spíše jako meditace. Všechno se příjemně odehrává v jedné rovině a posluchač se tak může pohodlně usadit a kochat se tím, jak chlad prostupuje skrze uši do celého těla. Není to však ta forma chladu, která by člověka nutila navléct do jégrovek. Je to jako vzdálený pohled na nedotknutelnou krajinu, která má svou neskutečnou krásu, pokud ji člověk opravdu chce vidět a hledá ji.
Nemám tak vlastně, co bych vlastně vytknul. Alespoň drobné vylepšení zvuku by rozhodně bylo na místě, nicméně jsem si jistý, že album by rozhodně znělo jinak, kdybych ho poslouchal z originálního CD. Problém je v tom, že žádné nevyšlo. Na stránkách Kunsthall Produktionen je release klasického A5 digipaku, double LP a kazety veden v kolonce Future Releases. Jediný, kdo ví, kdy tedy bude k dostání i fyzická verze tohoto alba, je asi jen Wintherr sám jakožto majitel Kunsthall Produktionen.
Deska mě každopádně ohromila. Určitě bych j doporučil všem fanouškům Darkspace, protože v momentě, kdy se člověk povznese nad lo-fi zvuk celé nahrávky, spatří nekonečnou krásu světa sněhu a ledu vyjádřenou pomocí jednoduchých, avšak svým způsobem i komplexních melodií, které do sebe zapadají jak kostičky lega.
