Na novou desku švédských VALKYRJA jsem byl nesmírně zvědavý. Oba předešlé počiny v čele s ďábelským debutem „The Invocation of Demise“ se jim velice podařily, laťka tedy byla nastavena proklatě vysoko. Otázkou je, zda je nutné, aby se ony pomyslné laťky musely zdolávat. Vždy jsem rád, když moje oblíbená kapela vydá album nové a nemusí být vždy lepší než předchůdce. No, abych to zkrátil, VALKYRJA bez problémů překročili svůj stín a nahráli fenomenální sbírku, za kterou se by se nemusel stydět ani žádný z leaderů žánru. Spíš mě i napadlo, zda právě VALKYRJA a pár podobných mladých dravců nepřebírají otěže ze zaběhnutých rukou.
Opět po třech letech na hudební trh vtrhla švédská smečka, která si, jak už jsem zmínil, podmanila black metalový svět. Oslovili jak příznivce tzv. moderní školy, tak i mnohé staré vlky. Jejich debut nabízel blasfemický black metal typu Myrksog. „Contamination“ se lehce zklidnil a zmelodičtěl. A čerstvý flák masa? Ten je ještě melodičtější, až si říkám, že to příznivci starších desek možná nezkousnou. Podotýkám, že ty melodie nejsou v žádném případě podbízivé a prvoplánovité. Pro přirovnání bych šel třeba k melodice Mgla, kde působí jakoby oslavně a vznešeně a zároveň krutě nebo stylově bližších (mně však ne) Watain. „The Antagonist's Fire“ vychází tentokrát pod hlavičkou německého labelu WORLD TERROR COMMITTEE, ale opět pod zkušeným producentským dohledem, kterým Tore Stjerna bezpochyby je. Album zdobí lepší obálka, než tomu bylo u předchůdce. Dokáže navodit tu správnou atmosféru temna a otázek. Costina Chioreanu nemusím zřejmě nijak zvlášť představovat. Každý kdo si prohlíží covery desek s ním musel někdy přijít do styku (Aura Noir, Darkthrone, Dordeduh…).
Ne že by VALKYRJA opustili zběsilé pasáže. To v žádném případě. Jen se jim nedostává tolik prostoru, jako v minulosti. Víc než na blast beaty se sází na překotné změny, kdy se nejčastěji dostane na střední tempa, spousty přechodů a heavy melodií. Skladby jsou strukturované, pečlivě vypracované a gradují v logickém závěru. Například „Betrayal Incarnate“ otevírající sbírku je vskutku uhrančivou silou, nebo třeba „Yearn to Burn“ je zas blackovou jízdou par excellence. Stejně i „Season of Rot“ je černočerný black s impozantní sólovkou. Na poslední desetiminutovou „Treading the Path of the Predator“ nemá každý. Je to čistý teror. Miliony postupů, aniž by se klukům zlomil vaz a působili křečovitě. Přitom je to pořád rambajz, u kterého vám upadne hlava. V každém případě je to nejpropracovanější song desky.
Když se zamyslím nad smyslem „The Antagonist's Fire“, je to právě úctyhodná skladatelská šikovnost, schopnost přijít s technicky promakaným materiálem, zůstat extrémní, přitom melodičtí a zároveň působit totálně uvolněně a přirozeně. A to je to, co je povyšuje nad celou řadu souputníků. Zaregistroval jsem názor, že „The Antagonist's Fire“ není rozmanitá deska. Což je naprostý nesmysl. Zkuste schválně ochutnat poslední skladbu a uvidíte, jak dokážou VALKYRJA znít rozdílně v jednom kousku. Netvrdím, že VALKYRJA stylotvorná a způsobí na black metalové scéně revoluci. Ale minimálně na ploše skladatelské a muzikantské posouvají hranice, aniž by se vzdálili extrémnímu metalu.
K recenzi poskytl: World Terror Committee
