Nad oblastí Sogndal vychází slunce a řeka rozezpívává tklivou melodii dne, ke které se přidávají zvuky povahy lidské…

…to pan Terje Bakken vzal do ruky akordeon a vítá nový den. Tak by se dala charakterizovat úvodní ryze instrumentální introdukce „Byrjing“, což by na úvod článku asi mohlo stačit. Protentokrát se nebudu věnovat skladbám tak, jak jdou chronologicky v pořadí na jednom pro mě z nejlepších alb v oblasti pagan/folk/black/viking metalu historie a potom i v oblasti Sogndalu, podíváme-li se na to z úhlu zeměpisného, protože i ten je důležitý, tahle hudba by přirozeně zněla úplně jinak, pokud by jinde vznikala. Ono se na desku „Arntor“ dá a asi by i mělo vůbec nahlížet z mnoha různých úhlů pohledu.

Tím prvním zřejmě bude ten hudební. Jenomže, kde začít, když je album natolik pestré, že se při něm tají dech na mnoha a mnoha místech? Všiml jsem si na začátku, když jsem s tvorbou WINDIR obeznamoval, že právě v rovině hudby nejde zdánlivě o nic složitého. Všiml jsem si, že jde jen o poskládané silně melodické pasáže dohromady, což já až tak úplně rád nemám, protože většina takových nahrávek pak vypadá jako koláž nesporně kvalitních melodických záležitostí, to v tom lepším případě. V tom horším dojde na slepenec a vůbec nic pak takovou záležitost nezachrání od toho, aby se mi znelíbila, a velice rychle jsem se o ní přestal zajímat a ejhle… tohle mě možná napadlo na několik vteřin při prvním poslechu druhé „Arntor, ein Windir“ a pak se vše změnilo. Jeden si uvědomí, že tady vše plyne naprosto přirozeně, i když opravdu jde jen o pospojování melodických linek podivně laděné kytary, která ve výškách úplně kvílí, a zase tak pozoruhodně přirozeně. V čem tedy tkví kouzlo takové hudby, by nám mohl napovědět úhel pohledu skladatelský. Rozhodně si každý, kdo Valfarovu tvorbu ochutná, může být jist tím, že tento pán si vyloženě oblíbil nejen práci s akordeonem, ale učaroval mu i jiný nástroj s klapkami, prachsprosté klávesy, tolik nenáviděné v podobném druhu hudby a navíc se autor vzhlédl v rozsáhlých epických plochách, což je opravdu velmi dobře. Ať už se to někomu líbí, nebo ne vůbec nejde o ty nástroje, ale o to jakým způsobem s nimi dokáže pracovat hudebník. Po stránce hudební na tom byl Valfar velmi dobře, což pochopíte snadno a rychle už z úvodních dvou kusů a komu by to bylo málo, tak nechť si ráčí poslechnout „Svartesmeden Og Lundamyrstrollet“, pak se mnou může polemizovat, nicméně se domnívám, že k tomu nebude mít důvodu. S takhle dobře nastaveným základem si sice vystačíte jako muzikant, ale mnohem důležitější je tento základ pro skladatele, může totiž zahrát téměř cokoliv a na cokoliv a zkoušet a kombinovat, dokud nebude vše, jak má. Můžete být i dobrý skladatel od přírody, ale nebude vám to na nic, pokud nebudete mít na svoji práci čas a klid. A tady je nejspíš celá podstata, pátá esence, alba. Jsem totiž přesvědčen, že takovouhle desku nesložíte za noc, ani za týden, ba ani za měsíc. Budete se budit desetkrát za noc a znovu a znovu vše přehrávat v hlavě, dokud to nebude dokonalé. U Valfara se dostaly všechny esence včetně právě zmíněné do dokonalé harmonie a tak talentovaný skladatel a zručný hudebník poskládal motivy, jež si postupně střádal do příjemného celku, tím, že je kladl jeden po druhém na epickou plochu základního kamene položeného klávesovými plochami. Klid na práci mu umožňovalo právě místo, kde žil…

…a které miloval, což je cítit z celé desky. Sogndal prorostl do srdce mladého Valfara, takže tvořili jeden celek a s tím souvisel nejen klid na skladatelskou rutinu, ale i všudypřítomná atmosféra tohoto genia loci zvěčněná na desce. Ostatně i přirozenost celé nahrávky vyvěrá právě z atmosféry přírody, stejně chlácholivé, jako drsné. Drsnou je například i v pořadí šestá „Saknet“ a přiznávám, že ta jediná se tak trochu vymyká poněkud odlišnou atmosférou, byť prostředky k jejímu celkovému vyznění jsou stejné, klávesové plochy, na nich vyskládané motivy, které však nejsou až tak melodické, zato z nich tryská jakýsi zvláštní druh hrdosti a teď už ne jen té místopisné, ale i dějinné – historické. Hrdosti na předky, kteří tu po staletí žili a ač chudí, vždy hrdí a připravení svou krásnou zem bránit – Windirové = Válečníci. Toť další a nedělitelný aspekt především této nahrávky, ale i Valfarovy tvorby vůbec. Krom přírodní mystiky zhmotněné v hudbě vytvořené jediným člověkem v jediném možném prostředí, doplňuje ještě hrdost. Pak celek musí být něčím výjimečný a možná by ani nepotřeboval poslední věc, u níž se chci zastavit a tou je podobný cit, který měl Terje pro samotnou hudbu, coby výrazový prostředek, pro vokální linky. Samotný jeho hlas je dost specifický a opět, jak jinak, harmonický v rovinách přírody a hrdosti, připomínající štěkot zdravého vlčího jedince, jdoucího po kořisti. K tomu však přikládá ještě celou řadu jiných rejstříků a vrstev, z nichž nejvýraznější je užití sborů, které pak s vytím vlka vytvářejí přímo magické kontrasty. Dodnes mě mrazí v zádech při poslechu kupříkladu „Kong Hydnes Haug“, kdy se přede mnou ozývá vlčí štěkot v předzvěsti konce a najednou mi do uší za zády přednášejí válečníci, jak by stáli přímo za mnou… ticho, klid… zavytí vlka… nádherný sbor… vlk řvoucí na hranici snesitelnosti.

Právě doznívá poslední „Ending“ a je čas na kratičké shrnutí. Valfar dal světu ještě další dvě desky „1184“ a „Likferd“ (ta by mohla rozpoutat značnou diskusi příznivců konspiračních teorií, ale ne tady, ne teď). Na těch už spolupracovali hudebníci z Ulcus a jejich roli na fenoménu WINDIR mi nepřísluší hodnotit, s jistotou ale vím, že ač jsou obě nahrávky hodně nadstandardní a na vysoké úrovni v osobním žebříčku nedokázaly překonat právě „Arntor“, na němž Valfar vlastně definoval nový styl – sognametal. A ačkoliv jsem v úvodu hovořil o oblasti pagan/folk/black/viking metalu, není to úplně totéž, což jste se právě mohli dočíst. Je tu řada následovníků stylu, jmenovitě Vreid, Mistur, Cor Scorpii a možná i dalších a je dobře že existují a chtějí navazovat. Dle mého jim ale chybí jeden výrazný prvek – genius samotného Terjeho „Valfara“ Bakkena.

…i dozněly zvuky povahy lidské a zapadlo slunce nad oblastí Sogndal…

PM: Snad každý, kdo kdy zaslechl něco z produkce WINDIR, ví, proč je tento článek tady a teď. Valfar se vydal na chatu rodičů na Fagereggi a měl smůlu, že se výrazně změnily povětrnostní podmínky, chycen ve sněžné bouři tak zahynul v důsledku podchlazení. Našli ho o tři dny později. Tolik oficiální a nejpravděpodobnější informace k předčasnému odchodu pro mě výjimečného hudebníka s nezměrným talentem. Jiné varianty by byly spekulací a pro ty zde prostor není, jen pro vzpomínku. Vzpomínku hlučnou, tak jak ji uchopili soukmenovci a kamarádi, když mu odsloužili rekviem zaznamenané na DVD „Sognametal“ anebo vzpomínku tichou, kterou jsem původně vůbec vytahovat nechtěl, nicméně se mi pořád vrací. Vzpomínku na jednoho týpka, který onehdy ještě přes prostředníka sháněl nějaké desky, protože neměl přístup k internetu. Prostředník mu občas vyprávěl, že narazil na jakéhosi Valefara, nebo Valfara a že leccos má, ale je zvláštní, protože nechce moc komunikovat anglicky. Když týpek požádal prostředníka o další desky, dozvěděl se, že to asi bude těžší, že se Valfar najednou odmlčel a přestal komunikovat úplně. Byl začátek ledna 2004.