Anaal Nathrakh již před nějakou dobou skloubili oba mé oblíbené žánry - black metal a industrial. "Bordel" se do black metalu hodí jako sůl, hudbě přibyde nový rozměr, který rozšíří spektrum posluchačů a především dotvoří to hlavní - atmosféru. V případě AN se setkáme se skutečným zhudebněním apokalypsy, které zní jinak, než by většina z vás nejspíše čekala - žádné podladěné kytary hrající depresivní, vlekoucí se black metal, nýbrž dočkáme se skutečné smršti v podobě zpěvu hodného šílence, palby bicích a v black metalu progresivních kytar - nebudeme tedy poslouchat zpověď osamělého chudáka, který již pod větví kráčí s provazem, ale budeme mít tu čest s neuvěřitelně silným, vražedným a především originálním black metalem. Anaal Nathrakh pocházejí z Anglie a paradoxem je, že The Axis of Perdition, kteří jsou mně jedinou známou kapelou hrající hudbu podobnou AN (tedy až na poslední album, kde předvedli pomalý, slizký a především depresivní hluk), pocházejí také z této země - je snad Velká Británie kolébkou těchto apokalyptických proroků, kteří si na pomoc vypujčují zvuky dnešního, především materialistického světa?
Anaal Nathrakh se světu představili, řekl bych, až svým dílem The Codex Necro z roku 2001, kde jsou elektronické prvky patrnější a škatulka black metal s vlivy industrialu jim v tehdejší době seděla více, než je tomu dnes, kdy kapela sází na čistší, metalovější a snad i melodičtější zvuk, který z desky jistě nedělá dílo průměrné či snad podprůměrné, spíše to kapelu zbavilo části jejího "starého" obličeje, který je nyní jistě přístupnější a boh*žel i více tuctovější, než tomu kdy bývalo. Dnes nám však kapela na svém čtyřiceti minutovém albu Domine Non Es Dignus servíruje stále dost "svůj" styl, ve kterém se nám představí deset skladeb, přičemž první tvoří skutečně morbidní intro, kde doslova uslyšíme nezáviděníhodnou pozici aktéra.
Album je vzhledem k intru netradičně zakončeno "normální" skladbou a proto vše skončí tak nečekaně, tak neukončeně, že by si člověk přál něco víc a to je problém celého alba - to co bavilo na Domine Non Es Dignus baví stále, ale neposadí to na prdel a album tedy absolutně ztrácí potencionální revolučnost, po které v dnešní době stále více dychtím. Také by bylo za hodno zmínit, že recenze je psána očima někoho, kdo má dosti rád hluk - nezahanbí ho tedy elektronická hudba, zvoucí se "industrial" či "noisecore" a proto ho desetkrát více, než obvyklého (denního) posluchače BM zamrzí, že kapela zredukovala využití elektroniky a přiblížila se zbytečně metalovým vodám a šla cestou, která dle mého nikam nevede - alespoň ti The Axis of Perdition se poučili, jak předvedli na momentálním albu z tohoto roku (2005) kde servírují hnusem a hlukem opletený ambient, ve kterém se metal hledá s obtížemi.
