Jakoby tomu bylo dnes. I když, vzhledem k jistým okolnostem, poněkud zastřeně. Šestý ročník moravského undergroundového festivalu HFA se chýlil ke konci. Na place před pódiem se již nezdržoval takový počet posluchačů, jako tomu bylo v dřívějších večerních hodinách. Byl vlahý letní večer a na nás čekala estonská formace THOU SHELL OF DEATH, připravena zatnout do našich uší porci atmosférického, až místy depresivního black metalu. Já, tou dobou již mírně posilněný alkoholem, jsem si vyndal z krabičky svou poslední cigaretu a netrpělivě čekal, až tato pobaltská podívaná začne... Co vám budu povídat, tou dobou jsem nebyl v rozpoložení, abych si jejich show dostatečně vychutnal, takže jsem se spíš jen kochal a rozhlížel kolem sebe, jak jejich výstup vstřebávají ostatní návštěvníci. Pamatuji si však, že mi kapela na první pohled (alespoň tedy po vizuální stránce) evokovala míšence mezi několika „I“ z The One a borci z DarkSpace. Případně pak kovboje vystupující pod hlavičkou projektu I Shalt Become, který se svým Voodoo celkem vytáhl. Moc moudrý jsem z toho tehdy nebyl, ale o to víc jsem byl později rád, když se mi do rukou dostala jejich nahrávka „Sepulchral Silence“, jež vyšla loni skrze Talheim Records.
Lidé, co tvoří tuto ulitu smrti, jsou tři. Na živo byli tuším čtyři, ale to není zas tak rozhodující. Podstatnější je fakt, že ve třech dokáží zahrnout náručí chladu a beznaděje, jak by se to dalo od podobně vyzdobených muzikantů čekat. Krom „Sepulchral Silence“, kterou si na mušku vezmu dnes, stihli za svou krátkou existenci vyprodukovat ještě jedno demo a splitko s německým projektem „Wedar“, se kterým jsem zatím čas netrávil. A nejspíš, co se rozsáhlé diskografie týče, nejspíš ani trávit (jak se tak znám) nebudu.
Jací tedy THOU SHELL OF DEATH ze záznamu jsou? Jelikož se jedná o atmosférický black metal, jak již bylo avizováno, může našinec čekat, že délka skladeb rozhodně nebude někde kolem tří až pěti minut. Faktem však je, že na takovéto krátké hudební ploše by toho v rámci žánru moc kloudného vytvořit nedalo. Výjimky sice jsou, ale pánové z Estonska si drží standardní délku. Přeci jenom, ona očekávaná drásající monotónnost se musí v hlavě pěkně rozležet, aby byla ještě více umocněna, podkreslena hrou temných kytar. To vše okořeněno spletitou náloží kláves. Osobně mám atmosférické věci velmi rád, takže z mé strany přílišnou dávku kritiky nečekejte.
Hypotéza je následující: Pokud se pokusím být trochu objektivní, tak je třeba oznámit fakt, že dechberoucí sebevražedné black metalové umění vedoucí člověka sahat hluboko do šuplete pro rezavou žiletku astra a následně s ní častovat nebohé předloktí ve mně poslech nevyvolává. Možná je to tím, že podobné kratochvíle nejsou má doména, nebo jsem příliš namlsán jinými projekty. Občas mě sice rušil charakteristický „douuu“ vokál, který mi spíš připomínal toulavého psa, ale na něj se dá (chceme-li) celkem rychle zvyknout.
A zpětná reflexe: Black metal nenásilně mísící se s ambientem? Proč ne. Celý poslech by se dal popsat jako plavba zemí nikoho, kde se kolem pomalu ubíhající říčky rozprostírají staré stromy, jejichž větve zastiňují ty poslední zbloudilé sluneční paprsky, co chtějí ponurou scenérii naposledy ozářit. Album působí celistvě, nezaregistroval jsem žádný příliš násilný přechod, který by mě vykolejil z transu, doplňujícího většinu poslechů. Navíc, kolik zná člověk kapel z Estonka, co by za něco stály?
Hledáte - li další zajímavý black metal na odreagování, kvalitní hudební kulisu pro soustředěnou práci, či příjemného průvodce pro některou z bezesných nocí, jal bych se THOU SHELL OF DEATH nenápadně doporučit. A pokud jste fascinování vším temným, vzdáleným a zapomenutým, neměla by vám tato deska rozhodně uniknout. Nejednou jsem se ve svých myšlenkách dostal do zapovězených lesů, které křižují přízraky a pokřivení entové.
K recenzi poskytl: Thou Shell of Death
