Temného dne nevyhledávají skočné hudby. Ve chvílích černých oblak nevěnují pozornost úsměvným a povznášejícím představám. Někteří z Nás své chmury s libostí potencují a jsou masochisty, kteří si kálí na duši. Návrat ke hvězdám je skutečnou zpovědí beznadějného a splín plodícího dne. Velmistr je mluvčím všech životem zklamaných a existencí zničených, těch, kteří v potemnělých dnech plují v představách o utopickém světě. Návrat ke hvězdám je čtvrté album z Velmistrových kováren. Pro mnohé posluchače nepřekonané (následující dílo zve se Absinthium a v přípravě je snad brzké Helve-lust). Samotná muzika je nejblíže označení „(dosti) symfonický dark ambient“, který v sobě nese prvky black metalu a to konkrétně ve výrazové formě – všelijaké skřeky nesoucí slova jsou blíže černému kovu než dark ambientu, jenž si libuje spíše v potemnělých a esoterických sděleních, které nebývají mezi dominantními složkami samotných skladeb. Velmistrova muzika (a ničí jiná) je velmi rytmická a má výrazné tempo, které nenechává posluchače sklouzávat do nepozornosti – nejen tím je během prvních tónů snadně rozeznatelná. Samotná hudba je „pouze“ podpěrnými sloupy slovům vycházejícím z Velmistrových úst, samostatným básním, které si zaslouží pozornost a shovívavou dávku porozumění. Pro lepší představu bych si dovolil uvést ukázku.
Až se zabiji, brzy snad, nevrátím se zpět, v nešťastný tento svět... Neuvidím teskný úsvit jarní, hvězdný v noci horké svit, neuslyším žalostný vítr podzimní, nepocítím více mráz třpytivý... Pro co Já tam dole žil, nespatřím více již, a zlá díla, to jediné co měl, nikdy nespatřím více...
Album obsahuje deset skladeb, přičemž dvě z nich existují bez maniakálního řevu. Mizérie trvá něco kolem čtyřiceti minut, po tu dobu je velmi příjemnou společnicí, která nevytváří nenávist, nýbrž žal, není pózou, nýbrž zpěvnou zpovědí, která nemá v našich krajích zastoupení. Kdybych měl Velmistra přirovnat k někomu ze zahraničí, činilo by se mi tak těžko. Sic bych pro velmi zkreslenou představu mohl zmínit Silencera v kombinaci s nějakým zamyšleným symfonickým ambientem. Návrat ke hvězdám demonstruje beznadějnou a smutnou hudbu, která kombinací dvou poměrně rozdílných poloh vytváří nezvykle náladotvornou muziku, v níž dominuje dramaticky znějící piáno, jenž je nosným pilířem každé skladby nepřipouštějící úsměv.
Samotná osoba Velmistra je velmi zajímavá a nic než to je cítit ze samotné hudby, váže se k samotnému tvůrci více, než je obvykle zvykem. Posluchačovi je podstrkován obraz samotného skladatele a více než možnou zpovědí každého z nás je vylíčením Velmistrovi duše, jež je esencí dávající každému z alb nezaměnitelnou tvář...
Návrat ke hvězdám je dílo, které si pouštím v tmavých dnech, v období vlhkých a prázdných ulic. Ve chvílích smutku a potřeby porozumění, které mi je Velmistr s to dát. Poezie nemohoucnosti a zklamání, to je vlajková loď 4. Spontánní a beznadějné výkřiky o neutěšené lásce a temných zákoutí jsou štětci ve Velmistrových pařátech. Možná že přespříliš působí tato recenze dramaticky a mé vylíčení směšně, ale přesto si za mými dojmy stojím. Návrat ke hvězdám jest červenou pilulkou, která Vás vytrhne z bezbřehého optimismu, albem, které je klenotem na (nejen) českém tmavém poli a na které po několik let nedám dopustit. Rád bych recenzi zakončil úryvkem z mé oblíbené deváté skladby, jež se zve Vykoupení.
Protože nežádáme víc, víc než jen vykoupení, przníme kraj zlem, a jsme nenasytní, ukrýváme slzy, proto černotou zahalení, v těle jizvy, břitem My znamenaní, nosíme zbraně, jsme strachem vyděšení jen, utíkáme před světem, jsme železem okovaní, strháváme cizí modly ve jménu jasnozření, chodíme nocí - mrazem na smrt roztřesení....
