Winterherz je svým způsobem black metalový písničkář. Jeho alba jsou chytlavá, s notnou dávkou dobře zapamatovatelných motivů, folkového feelingu a milých, zpěvných pasáží, které jsou daleko uvěřitelnější než občasný pokus o agresivní riff, abychom nabyli jistoty, že zůstáváme stále ve „svých“ vodách. Nikdy mi to, narozdíl od mnoha jiných interpretů, u WALDGEFLÜSTER nevadilo. Z desky „Meine Fesseln“ mám pocit, že se oprošťuje od všech svazujících provazů žánru a konečně je svá, zdá se mi, že Winterherz v sobě konečně našel odvahu a přišel s takovou nahrávkou, jakou ji vždy chtěl mít. Je ještě optimističtější než dřív. Vlastně mi přístupem dost připomíná takového zdrženlivějšího a možná trochu uplakanějšího bratříčka Attilova (Woodland Choir, Quadrivium) projektu Taranis. A pro ty z vás, co nyní nezavřeli okno a nepřestali číst, mám následující rozbor.
Že bude něco jinak, se dalo tušit už z barevnosti rozpolceného přebalu, na který jsem si pořád ještě moc nezvykl, nelíbí se mi, ale to by bylo zas na jinou recenzi. Hudební složka je plná originálních nápadů, opět je hlavním poznávacím znakem alba neustálé prolínání akustické a elektrické kytary, jejich střídání a předávání melodie coby domnělé štafety při běhu na celkem dlouhou vzdálenost. Dvě nejkratší písně na albu mají hrací délku kolem čtyř a půl minuty a jsou jen přechodnou pasáží v prvním případě a outrem v druhém. Délka však rozhodně není na překážku. Skladby se vynalézavě vyvíjí, mění, postupně střídají škálu pocitů, které malují do posluchačovy mysli.
Oproti předchozí nahrávce se víc ke slovu dostal čistý vokál a výrazně ubylo depresivních nebo agresivnějších pasáží. Výjimkou budiž části skladby „Wenn Die Morgenson“ se svými táhlými melodiemi a zpěvem evokujícím veličiny DSBM.
Bohužel, album se i přes veškerou svou pestrost a snahu dokáže celkem rychle oposlouchat. Po nějakém čase se zdá, že stejnou měrou, jakou jsou některé motivy originální, působivé a svojské, jsou také otravné. Budu jen doufat, že po pár měsících mě to zas přejde a budu se moct zaposlouchat znovu, protože mě skutečně baví. A pokud si vzpomínám správně, podobně jsem na tom byl i s minulými alby WALDGEFLÜSTER. A jak si je teď po nějakém čase opět rád poslechnu!
Pohledem muzikanta
Winterherz se možná stále trochu zbytečně bojí víc se ve skládání odvázat, i když už se nějakých neduhů zbavil. Je škoda, že zatímco skladby směrem kupředu rozvíjí nápaditě a bez obtíží, v jeden jediný moment, v jednom jediném taktu, je to pro něj problém, nebo to tak prostě chce. Je taková škoda, že současně zní stejné, podobné melodie z více nástrojů najednou, sólová kytara kolikrát jen kopíruje podklad s tím, že jej hraje dvakrát a víckrát rychleji, nebo jen s pár tóny navíc, případně kopíruje vokál, kterému zas ve stejném duchu přizvukuje akustická kytara. Možná právě to, co jsem nyní zmínil, je důvod, proč celá deska začne celkem rychle nudit. Protože ať už působí na začátku jakkoliv pestře, v současně znějících hlasech jí větší odvaha prostě chybí a onen opar mnoha tváří nahrávky s takovou nelze udržet moc dlouho.
Opět bych ale rád vyzdvihl nad ostatní několik zajímavých motivů. Je to právě onen depresivnější „přechod“ „Trauerweide Teil I“, v podstatě celý od začátku až do konce, čistý zpěv v úvodní „Der Nebel“, pasáž ve „Wenn Die Morgenson“ v 6:47, která mi snad nejvíc připomíná dřívější nahrávky kapely a nástup do nového motivu ve 2:45 v písni „Karhunkierros“.
K recenzi poskytl: Bindrune Recordings
