Po naprosto famózním EP „Thantifaxath“, jehož 4 skladby obsahovaly velmi netradiční a originální pojetí black metalu s občasným odskočením si za hranice žánru, přichází THANTIFAXATH se svým debutem, který nazvali „Sacred White Noise“. Na konci prvního poslechu všichni poznáte, že jinak se to ani jmenovat nemůže!
Po úplném vstřebání a soužití s „Thantifaxath“ a informaci, že se natáčí první dlouhohrající deska, jsem začal pociťovat mírnou nervozitu a zároveň obrovské nadšení, protože „Thantifaxath“ pro mě znamenalo jeden z nej objevů minulého roku (i když vydáno bylo již v roce 2011). Laťka byla nasazena vysoko – dokonalá atmosféra, skvělé melodie, mystické riffy a strašná hloubka. Trošku jsem se proto obával, že THANTIFAXATH nedokáží navázat, ostatně nebyla by to první ani poslední kapela.
Hned jak mi promo přistálo na mailu, pustil jsem se do něj! S úvodem přišel docela šok, totální kakofonie, disharmonie a zlo, celkem masakr pro nervovou soustavu, ale mám přece Dalihrobovu školu, takže nespokojenost nepřichází v úvahu – jen jsem to tak nějak nečekal. Dalo by se říci, že první skladba celou tu zkázu nenápadně rozjíždí, vůbec neodkrývá všechno, spíš jen tak naznačuje a pomalinku nás stahuje k sobě dolů. Posluchač docela dlouhou dobu čeká a neví – přijde nějaký zásadní zlom nebo nám budou hoši jen hoblovat sluchovody do krve? Stačí ale vydržet pár minut a přichází (minimálně pro mě) už klasická Thantifaxathí atmosféra a já se tetelím blahem, že se kluci nezahnali do rohu a všechno to začíná dávat smysl a krásně zapadat. Začínají se objevovat odkazy na BaN, sem tam tu máme vesmír, temnotu i továrnu na čokoládu, takovou jako na „Thantifaxath“. Jedním slovem nádhera (tedy… taková prohnile zvrhlá)! A ve chvíli, kdy mi „Sacred White Noise“ začala hrát omylem v autě a snoubenka zděšeně prohlásila „co to SAKRA je?“, jsem měl s úsměvem na rtech jasno: chlapci se vydali správným směrem a tahle hudba není pro holky (viz. „Bright white Nothing at the End of the Tunnel“ minuta čtvrtá, vteřina dvacátá třetí atd.).
Co mě ale nejvíce sráží do kolen, je povedená hra s rytmikou a se zvukem. Nenajde se zde totiž jediná skladba, kde bych se dopočítal; opravdu nechápu, kde se to v nich bere, ale je to velice progresivní a inspirativní. Všechno to nejvíce vynikne při soustředěném poslechu ve sluchátkách, kdy i ve zdánlivě jednoduchých sypačkách tu hru s dobičkami prostě mají. Zvuk je krásně čistý a čitelný, takový neblackmetalový. Nejvíc pak úřaduje basa, která je zde důkazem toho, že není potřeba žádné ultra technické prstolamy ani pravoruké smaženice, aby to mělo patřičné rohy! Vůbec díky rytmice je tato deska o tolik napřed před zbytkem. Z posledních nahrávek mě napadají pouze Kriegsmaschine, ale tam je to naopak zase skoro jenom o té rytmice.
Co se atmosféry týče, tou vládne „Gasping in Darkness“, má nová oblíbenkyně, obzvláště pak „Tenebrovská“ pasáž. Doporučuji při noční procházce pod jasně temnou oblohou posetou hvězdami – geniální. Skoro jsem myslel, že nedojdu. Jen škoda, že ji tam nenechali déle, ono vůbec těch plíživých, skřípavých a strach nahánějících pasáží je tam jako šafránu, i když pořád dost na to, aby se člověk při poslechu ztratil v zákoutích své mysli a vynořil se naprosto ztracen v nejhlubších místech Pekla. Vůbec, ty jejich „skřípačky“, to je… Tak se cítím snad jen při poslechu Deathspell Omega, jenže THANTIFAXATH je ještě povýšili svými rytmickými zvraty, nedopočty a nadpočty, skvost!
„Sacred White Noise“ je úžasná především v tom, že roste. S každým poslechem víc a víc! Postupně poodkrývá to, co bylo předtím schováno v absolutní tmě. Je plná překvapení, rytmických vychytávek a zvratů, úžasných atmosférických ploch i absolutně nechutných, plíživých a skřípavých, disharmonie i avantgardy. A hlavně je tam spousta zla. Ta deska mě přitahuje neskutečnou gravitační silou a já si jí vychutnávám stále víc a pokaždé trošku jinak. Při třeba desátém poslechu už člověk zase vnímá jiné roviny a soustředí se na detaily, které neměl při prvních protočeních šanci zaznamenat. Trvalo mi šest poslechů, abych “Sacred White Noise” alespoň zčásti pochopil, ale potom? Potom už je to závislost.
K recenzi poskytli: Dark Descent Records
