Že i v Srbsku je black metalová scéna čím dál zajímavější jste se na našich stránkách mohli sami přesvědčit. Namátkou mě napadá Dead Shell of Universe, Kozeljnik, Samrt, The Stone a spousta dalších, kteří dokazují, že nápady mají a nechtějí stát v pozadí kapel z větších a pro black metal proláklejších zemí. Není tomu dlouho, co nás kontaktovala kapela PAIMONIA, která je jen o pár pátků starší než jejich žádost o zrecenzování debutového alba „Disease Named Humanity“, které vyšlo na sklonku roku 2013. Zaujal mě nejen název, ale hlavně hudební ukázka, a protože z tamního kraje jsem prozatím nic nerecenzoval, souhlasil jsem. Na svém kontě mají prozatím jen krátké EP „Modern Way of Distraction“ s dvěmi skladbami a coverem od Dissection (kteří jsou v Srbsku pravděpodobně hodně oblíbení). „Disease Named Humanity“ je již plnohodnotným počinem vydaným pod vydavatelstvím Humanity's Plague Productions (kde třeba vyšla „Termonukleární evoluce“ od Sator Marte). Ačkoliv se kapela situuje do black/death metalové škatule, z mého pohledu to moc akurátní není. Ale čert to vem, protože to, co se na vás vychrlí hned v úvodní skladbě „As Plague Scourge This World Apart“, vám možná, slušně řečeno, pootevře ústa stejně jako mně. Zcela nekompromisní nástup v nezkrotném tempu, z kterého výrazně vyčnívá krystalicky znějící kytara, jež po chvíli začne chrlit a střídat riffy a postupy, které řekněme nejsou zcela obvyklé. Umí překvapit i po několika posleších a to byl ten důvod, proč mě „Disease Named Humanity“ nadchlo hned z prvního poslechu. Zajímalo mě, zda stejně zajímavý bude i zbytek desky. I následující skladby neustupují z nastoleného tempa a agresivity, ale samozřejmě vás překvapí i akustickou kytarou, jež rozdrnká nástup třetí skladby „Ruined Form Catharsis“, která zpočátku vypne z onoho blastbeatového pekla, ale to samozřejmě netrvá dlouho. Dostavují se změny temp, výrazně vystoupne baskytara nad kytarové linky a voda v kotli se zas vaří. Stačí jen přiložit nebohou duši…
PAIMONIA mi v mnoha ohledech připomíná třeba Sonic Reign či Stellar Master Elite a jim podobné kapely. Dvojice hudebníků, kdy jeden má na starost bicí artilérii a ten druhý vše ostatní. Hlavní důraz je kladen na výrazný motiv, agresivní přístup a spoustu vyhrávek, které tuto jinak zběsilou jízdu ozvláštňují. Tu a tam se objeví náznak typického odrhovačského riffu, který je však velice rychle smeten něčím, co byste zkrátka nečekali. Takových zvratů je deska plná a dělají ji mnohem zajímavější. Zvuk je samozřejmě hodně čistý a poměrně dynamický, aby dal vyniknout nejen pomalým pasážím (kterých je sice poskromnu, ale tvoří podstatnou úlohu), ale hlavně těm rychlým a ještě rychlejším, v kterých musí být výrazná nejen pobrukující baskytara, ale hlavně kytarové linky, jež se vzájemně doplňují a prolínají, kde je potřeba. Může se zdát, že se kapela uchyluje k nějakým převratným změnám či pokusům, ale není tomu tak. Jde zkrátka jen o dobře vymyšlené změny a zvraty, které jsou krkolomné maximálně pro samotného hráče, ale posluchač je rychle prokoukne a propadne jejich kouzlu. Z počátku jsem s tím trošku bojoval, ale netrvalo dlouho a začal jsem si je užívat.
Než se nadějete, uplyne těch čtyřicet minut jako voda a jste na konci. Po předposlední sypanici vás uklidní instrumentální skladba, která mísí akustickou kytaru, zvuky větru a kvílení kytary jako z nějakého bluesového alba, aby vám naznačila, že cesta „Disease Named Humanity“ tady končí. A jak to shrnout? Sedmero skladeb rozhodně zaujme a zabaví na dlouhý čas, hlavně pokud se vyžíváte v rychlých a agresivních skladbách, které však zbytečně nebubákují, ale spíše se snaží uchvátit nápady a krystalickým provedením. Z mého pohledu rozhodně povedený počin, který by neměl být přehlédnut. Uvidíme, co PAIMONIA nabídne příště…
K recenzi poskytl: Paimonia
