Tma, černá tma, pouze v dálce skomíravě pableskuje hvězdný svit. Cítím, že jdu správným směrem, klopýtám lesem přes neviditelné balvany, kloužu po navlhlých kořenech. Jeden neopatrný krok a pád. Dlouhý let ostrým trním, kotrmelec za kotrmelcem, snaha zachytit se, zastavit neodvratný tvrdý dopad. Náhle vše ustrne. Čas, tok myšlenek, bolest, pud sebezáchovy. Ležím hlavou vzhůru, rozpoznávám Velký vůz, rozpoznávám Polárku, rozpoznávám Mars. Cítím vlahý noční vítr, kterak rozsévá po mém těle kapky rosy a čechrá chuchvalce trávy. Zdá se to tak dokonalé. V tu ránu vše pohasne. Slabý svit univerza, naděje, představivost. Sedím doma, v teple, na obyčejné židli s rukou na obyčejném stole. A to co slyším, mi přestává dávat smysl, přestává utvářet příběh a přináší akorát první větší zklamání tohoto roku.
NEIGE ET NOIRCEUR pro mě byli vždy takovými Darkspace mikrokosmu. Jejich hudbu jsem vnímal hodně podobně, třebaže byla kolikrát čitelnější a řekněme prvoplánovější. Nic méně byla zastřená podobným oblakem tajemna a zvukové zahuhlanosti. I riffy a melodie by se daly kolikrát srovnávat. Zdá se, že ty časy jsou definitivně pryč. Při prvním poslechu mě opět naprosto uhranuly kytarové nápady. Například hned ze začátku prvního, titulního songu, křehká linka se v mysli vlní po domnělých pláních a lesích, otevírá člověku mysl a nechává prostor fantazii, zdvojí se a duo přerůstá do těžkotonážních akordů. Ke konci se utápí v pohřebních náladách přecházejíc do atmosférického intra k druhé písni „Future Torture“. Právě zde člověk narazí, pokud si onu skutečnost neuvědomil už dřív.
Zvukově je totiž deska naprosto otřesná. Zvláštní odstavec bych rád věnoval především bicím. Kdo mě zná, ví, že nejsem, co se zvuku týče, nijak náročný. Samozřejmě, povedený zvuk mě zahřeje, potěší, případně rozproudí a v nejlepším slova smyslu nasere. Ale zvukové nedokonalosti mě nikdy z míry nevyváděly, důležitá je přeci hudební složka. Nepřekousnout horší zvuk by znamenalo neposlechnout si téměř nic z diskografie slovutných Emperor, či méně známých Empaligon. Ale to, co skýtá deska „Gouffre Onirique et Abimes Cosmiques“ je jednoduše řečeno nad mé síly. Za vším stojí dobrý úmysl. Dobrý úmysl udělat desku poslouchatelnější, přijatelnější pro větší okruh posluchačů, čistší. Jak napovídá i přebal, diametrálně odlišný od předchozích kreslíři vyjádřených pocitů ze Zifondovy hudby. Jedním ze zamýšlených kroků k „lepšímu“ zvuku mělo být zřejmě vytažení bicí linky ze změti kytarových nápadů na povrch a poskytnutí jim tak většího prostoru. Nedostatek soudnosti? Zřejmě ano. Zatímco ve špinavosti předchozích alb, EP a demo nahrávek se bicí rozplývaly na pozadí a tvořily spíš atmosférickou kulisu, víc, než cokoliv jiného – podobně, jako u Darkspace, na novince jsou násilně vytažené a veškeré jejich nedokonalosti jsou tak posluchači podstrčeny přímo pod nos. Nejenže mají ošklivý, jednotvárný zvuk, který je obzvlášť v nasypanějších pasážích neúnosný a pomalu přes něj není možno rozeznat ostatní a daleko povedenější kytarové nápady. Ale zároveň poukazují i na Zifondovy silné a slabé stránky. A jeho silnou stránkou tedy tvorba rytmického materiálu není, nebyla a zřejmě už nikdy nebude. Jako příklad může posloužit přechod kolem třetí minuty „Future Torture“ do rychlejší pasáže.
Mrzí mě to, protože nebýt této skutečnosti, bylo by na světě další monumentální dílo, které bych s sebou na procházky přírodou bral ještě dlouho a rád. Melodie jsou z jiného světa. Výtečné, vzdálené, konstruktivní a podněcující. Ale vždy přijde ono vystřízlivění. Závěrečné tři ambientní (krom konce poslední „La Caverne de Glace III“) skladby jsou sice příjemným oddychem, ale nic už nezachrání.
Pohledem hudebníkovým
Album jsem soustředěně poslechl asi šestkrát, hledaje nějaké záchytné body, zajímavé okamžiky, které by mi daly zapomenout na zvukové nedostatky. A i přes to, že se mi jej nechtělo poslouchat vícekrát, než bylo nutné, některé pasáže jsem si opět stačil oblíbit. Teď z nich budou mrtvé ozvěny. Ony melodie, které se vám po dlouhé době objeví v hlavě a vy se jich nemůžete zbavit do okamžiku, než přijdete na to, odkud pocházejí. A na to většinou nikdy nepřijdete. Jednak je to určitě již zmiňovaný začátek titulní skladby, který ještě nic netušícího posluchače příjemně ukolébá a vtáhne do děje. „La Marche Des Astres Noirs“, jednoduchá melodie kolem 1:20, která postupně přeroste v naléhavější riff a nevyvíjí se tak, jak člověk očekává. V té samé písni mě ještě stačil zaujmout překvapivý motiv v 5:10, kterýžto na první poslech ani k téhle kapele nepatří, nicméně, je zajímavým zpestřením.
Desku nechávám bez hodnocení, toto břímě házím na vás. Nemohl bych dát více, než pět, možná s přihlédnutím ke kytarám šest bodů z deseti. Jen kvůli zvuku. A tak budu tiše doufat, že Zifond obrátí, příští deskou nás nechá zapomenout na rok 2014 a bude dál pokračovat ve své, jinak zaslouženě uznávané cestě hudebníkově.
