Od debutu „Seven Chalices“ španělských TEITANBLOOD uběhlo pět let. Každý, kdo se s touto deskou a TEITANBLOOD samotnými setkal, na vlastní kůži poznal, že tady se pouhopouhá estetika zla dalece překračuje a na povrch se vytahuje to nejohavnější temno z tunelů lidského podvědomí. „Purging Tongues“ a „Sanctified Dysecdysis“, společně s dalšími indiciemi, naznačovaly, že s další deskou bude ještě hůř…

Klidně bych se mohl na opětovný popis „hudby“ TEITANBLOOD vykašlat, případně jen odkázat na recenze dřívějších titulů. Ale i když se zdá, že „Death“ navazuje na skladbu „Sanctified Dysecdysis“ z předchozího EP, tak se pánové v žádném případě neopakují. Větší příklon k poctivému death metalu a grind coru z přelomu 80. a 90. je evidentní, poukázat lze směrem třeba k Repulsion a Autopsy, ale také tu podvědomě cítím odkaz Nuclear Death či Sadistik Exekution. Jak u nich, tak u TEITANBLOOD mi totiž přijde, že to tvůrci nemají v hlavě úplně v pořádku. A mnohokrát mi „Death“ navodila z nějakého důvodu pocit, který jsem cítil někdy ve třinácti při poslechu „Beneath The Remains“. Ale i tak je atmosféra „Death“ prostoupená ďábelskou aurou toho nejortodoxnějšího black metalu. TEITANBLOOD to všechno mají natolik v krvi, že i ty nejzvláštnější kombinace by v jejich podání zněly jako ta nejpřirozenější věc na světě.

Když nastal čas pro první, poctivý poslech v temnotě za (téměř) maximální hlasitosti, již od prvních sekund „Anteinfierno“ se mi na tváři usadil spokojený úsměv. Sice bylo zprvu nutné proti burácející stěně hluku nasadit sluchátka, ale poslechy utěšeně přibývaly a dojem rostl. Potěšení, že se v „Unearthed Veins“ a následující skladbě objevují motivy, ve které jsem ve skrytu duše doufal, přebil pocit, že „Death“ trhá úplně jinak a snad ještě více, než cokoliv dříve vydané (a to nejen TTNBLD samotnými). Žihadlo Smrti bodá hluboko a bolestivě.

Po desítkách poslechů už tuším, že mystika a magický přesah „Seven Chalices“ částečně ustoupily něčemu hrubšímu a surovějšímu. „Death“ podle mě osciluje mezi ryze animálním, impulzivním přístupem a chladným kalkulem, jak dosáhnout kýženého výsledku, kterým není nic než totální smrt a zlo. Často se oba přístupy překrývají a doplňují. Jistě jste si sami všimli (nebo všimnete) jak soustředěně TTNBLD kumulují síly, aby je následně vypustili v ohromující vlně zášti a násilí, kdy vše byť jen vzdáleně hudební a příčetné ustupuje do pozadí a mizí. Hodně tento přístup podtrhují vokály. Zaposlouchejte se a uslyšíte, jak odlišné je frázování a samotné podání třeba ve „Sleeping Throats of Antichrist“, „Silence of the Great Martyrs“ a naopak v divočinách „Anteinfierno“ či „Cadaver Synod“. Tak či onak, „Death“ ani na vteřinu netratí nic ze své hrůzné monumentálnosti. O to více zamrzí, že na „Death“ není vše ošetřeno na 100%. Osobně moc nemusím, když zpěvák nezavře hubu, i přesto že by tahle deska byla bez vokálů poloviční. Přenesu se přes fakt, že zběsilé sólování někdy slouží jako záplata na chabé propojování některých pasáží už jen proto, že je beztak nahrál nebožtík Hanneman ze záhrobí. Co mě ovšem mrzí nejvíc, hned po „chudém“ bookletu (v porovnání se 7CH), je syntetický zvuk jinak perfektní bicí artilerie. Ale co už…

…Záleží jen na tom, že s poslechem „Death“ vstupuji do světa hrobů, kde vrcholky pyramid jsou oblohou a černý sopečný písek zemí. Obě těla pojí mohutné pilíře, po nichž se plazí monstrózní scolopendry, krmící se na zbloudilcích hystericky vřískajících do věčné polární noci. Okrově-rudý hnijící horizont se zmítá okolo vířícího, zmírajícího slunce, které působí jen jako nepatrný matný drahokam v porovnání s mazlavým, beztvarým něčím, co se vznáší oblohou. A „Death“ je toho něčeho zvukovou manifestací.

K recenzi poskytli: The Ajna Offensive