Mohl bych začít s opěvováním veškerého přínosu páně Thomase Gabriela Fischera, ať už v dávných Hellhammer nebo Celtic Frost, bez kterých by podoba temného metalu nebyla pravděpodobně taková, jakou ji známe. Mohl bych jen napsat, že nové album současného působiště švýcarského temnozvěsta TRIPTYKON je opět neskutečně přínosné a působivé, a tím skončit. Myslím, že by výsledek byl stejný jako v případě, že desku a pocity z ní popíšu více než pár slovy. Víceméně každý ví, o co zhruba půjde, a sám už ví, jestli do alba půjde nebo ho nechá být. Protože už fenomenální debut „Eparistera Daimones“ se zapsal do hudební historie zlatým písmem. Ta opět poněkud ožila, když se Fischer před pár lety vrátil na scénu. Všechny tři desky a EP, které od té doby natočil, se těm starým kultům z 80. let nejen vyrovnají, ale sedí jim po boku na metalovém trůně, ne-li ještě výš. Tohle už zní jako rouhání, ale o tom to je, ne? Hlavní otázkou pak zůstává, zda se někam TRIPTYKON posunuli, nebo pokračují tam, kde s debutem skončili. Pravdou je, že se posunuli hlavně po stránce instrumentálního a kompozičního kumštu. Dále rozpracovávají daný směr z debutu s tím, že se odvážněji rozmáchli a svému výrazivu dodali neotřelý design.
Sympatický na tvorbě TRIPTYKON bezesporu je hlavně fakt, že na rozdíl od většiny souputníků jsou neustále přínosem, nerochní se ve vlastní minulosti, ale pořád hrdě v čele. Jejich rukopis je velice široký a nalezneme zde jak stopy avantgardy, sabbathovského doomu, tak rozkročení mezi deathem a blackem. Většinou si jejich skoků mezi žánry ani nevšimnete, protože zkrátka tato smečka zní absolutně svojsky. Už jen za tohle si zaslouží v dnešní době metál. Naprosto přirozeně skáče z brutálního hřmění do bluesového oparu či indie blouznění a zpět. Sestava kolem dominantního principála nestojí nijak bokem a pilně přikládá pod kotel. Parta zůstala stejná od začátku, což je chvályhodné. V. Santura se opět nevěnuje pouze kytaře, ale v hojné míře se zapojil i na pozici řvouna, stejně tak se můžeme těšit na krásnou Vanju Šlajh a její úchvatnou sexy basu a za bicími nástroji sedí stále šikovnější Norman Lonhard, kterého můžeme rovněž znát z hromady kapel, z nichž mě nejznámější je Zatokrev, ve které působí jako koncertní hráč. Samozřejmostí je výstavní zvuk, který si vyprodukovali T. G. Fisher a V. Santura. Připočtěme cover art od mistra Gigera a máme vymalováno.
Úvodní vypalovačka „Tree of Suffocating Souls“ vám rozcupuje hlavu zatěžkanou brutalitou, která by klidně mohla zaznít na poslední desce Celtic Frost „Monotheist“. Těžké kytary, dvojkopáky, dvojřev obou pánů – „I am your lie“ - proložené akustikou evokující Blízký východ a hlavně monumentální atmosféra dělají z tohoto kousku neuvěřitelný zážitek a jednu z nejlepších skladeb novinky. Možná to dělá i její největší přímočarost a tím pádem i jednodušší návykovost. Nicméně ihned následující b-singlová „Boleskine House“ působí jako ledová tříšť na rozpálenou hlavu. Ocitneme se rázem někde v indie světě. Thomas zpívá (!) čistým barytonem a s ním hostující Simone Vollenweider, kterou už fanoušci TRIPTYKON a „Monotheist“ od CF znají. Vyjmenovávat skladby a u každé skládat hold je asi zbytečné, proto jen ve zkratce. „Breathing“ vyšla jako hlavní píseň na stejnojmenném singlu s už zmíněnou „Boleskine House“ a doslova posluchače drtí v death metalovém hávu. Éterická „Aurorae“ evokující gothic rockové velikány 70. a 80. let v mysli zůstane asi déle pro svoji čarovnost. „Black Snow“ zase dokáže očarovat rytmickou nenápadnou rafinovaností a obrovským epickým šarmem (představte si jam Type o Negative s Godsend), na ploše bezmála třinácti minut, což se pak vetkne do tichého závěru s dívčím spíše šeptáním než zpěvem ve zdánlivě konejšivě duchovní „Waiting“.
TRIPTYKON umí naprosto dokonale napsat a zaranžovat svoje písně, vy pak nemáte nárok uniknout z emočního tlaku na vás se valícího. Hrají si se zvukem a efekty, různými vyhrávkami či protahovanými a kvákavými sóly, ve výsledku vám pak může připadnout, že ani neposloucháte hudební dílo stvořené smrtelníky. Po celou hrací dobu jsem ani nedutal, jen hltal kompozičně vrcholové umění, které je stejně vizionářské jako díla autora obálky nesmrtelného Gigera. Myslím si, že by „Melana Chasmata“ mohla zaujmout nejen fanoušky výše jmenovaných veličin, ale v podstatě každého, kdo má rád výbornou muziku s obrovským nasazením a nestojící na místě.
