I když by se první dvě desky „Doom Cult“ a „War of All Against All“ novozélandských DIOCLETIAN daly označit jako „war metal“, vždy jsem si cenil, že jejich hudba je o něčem víc, než jen o slepém kopírování Blasphemy, Sarcofago či raných Bathory. DIOCLETIAN dovedli svému silovému chaosu vtisknout potřebný důvtip a řád a tak jsem od alba číslo tři čekal logické vyústění a vrchol jejich tvorby. Avšak od „War of All Against All“ uběhly již nějaká čtyři léta a v táboře DIOCLETIAN došlo k mnoha změnám. Styčného člena Briana Southwella opustili dlouholetí spoluhráči Kris Stanley (Sinistrous Diabolus) a hlavně Phil Kusabs (Vassafor), jenž zde kromě producentství přispíval i skladatelsky. Z toho důvodu bylo DIOCLETIAN před dvěma roky v Praze možné spatřit v sestavě pouze s jediným vokalistou a zároveň i basistou Loganem Muirem – zakládajícím členem kapely, jenž byl z kapely odejit před vydáním debutu.
Člověka napadne, že takové změny v sestavě by mohly signalizovat i změnu tvorby, což se do jisté míry stalo. I samotní DIOCLETIAN předvídali návrat ke svým začátkům a mnozí si jistě všimnou melodické parafráze na stařičkou „Annihilation Ritual“ ve „Wolf Against Serpent“. Mohli bychom říci, že návrat ke kořenům nastal i na více frontách. Zvuk také není tak obhroublý jako dříve. Ale kdybyste mi při prvním poslechu „Gesundrian“ název kapely zamlčeli, možná bych nepoznal, kdo právě hraje. Z desky totiž slyším hlavně vliv ultra-rychlého, blasfemického death metalu floridského střihu, tak jak jej hráli třeba Angelcorpse, než třeba zmíněné Blasphemy/Sarcofago.
Ale i přesto lze právě na „Gesundrian“ krásně slyšet, co dělá DIOCLETIAN DIOCLETIAN. Ono to impozantní, apokalyptické jádro tu stále patrné je a už teď vás vidím, jak při epickém otvíráku „Cleaved Asunder“ žhavíte motory, nedočkaví první bestiální vyhlazovačky. S „Wretched Sons“ to možná ještě nebude ono, ale prostřední část alba nabízí DIOCLETIAN ve své nejlepší formě. Ke konci už nápor mírně klesá, „Beast Atop Trapezoid“ signalizuje poslední vzepnutí sil a pozvolna zaniká. Zde bych si dokázal představit vhodný závěr alba. „Zealots Poison“ už považuji za skladbu navíc a zároveň nejslabší kousek „Gesundrian“.
Jak si teda „Gesundrian“ celkově nakonec stojí v porovnání s dřívější tvorbou? Pokud bych si první desky kapely představil jako lidské zápasníky, oba by byli obludně mohutní. Méně zkušený „Doom Cult“ by více spoléhal na svou brutální sílu a snažil by se ukončit zápas co nejdříve, než mu vyprchají síly. „War of All Against All“ více taktizuje, avšak stále se jedná o přerostlé prase nedočkavé s vámi zamést podlahu. Na první pohled to vypadá, že „Gesundrian“ vůči těm dvěma nemá žádnou šanci. Je menší a lehčí, jeho svalstvo je naprosto minimálně obaleno tukem, ale právě proto je rychlejší a vzteklejší. Těžko by se v takovém zápase „Gesundrian“ vs DC/WOAAA hledal favorit, ale podle mě by to klidně mohlo dopadnout, jako když proti sobě stáli Mirko Cro Cop a Bob Sapp (video).
Těšil jsem se na vybroušení stylu prvních dvou desek do své dokonalosti a dočkal jsem se „restartu“. To nejlepší z „Doom Cult“ a „WOAAA“, či snad jádro DIOCLETIAN samotných, bylo zachováno, avšak stále mi na nové desce něco podvědomě chybí. Snad pecka typu „Heretics“ nebo „Death Tyrant“? Nebo by jí prospělo vyhození/přepracování dvou až tří slabších skladeb? Těžko říct, ale nový DIOCLETIAN mě i po více jak měsíčním poslechu baví velmi.
K recenzi poskytli: Osmose Productions
