Poté, co HansFyrste definitivně umlkl v Ragnarok a vzdal únorové koncertní turné svých mateřských SVARTTJERN, nelze se divit šeptandě, že s tímto ostrým hrdlem norské true blackové scény asi něco nebude v pořádku. Nechci přimalovávat čerty na zeď. Možná si jen postesknout, že by bylo škoda, kdyby album „Ultimatum Necrophilia“ mělo být Fyrsteho labutí písni. Ač mladý a rancem svých dosavadních nahrávek ne příliš obtěžkaný, je Fyrste mezi svými už dnes personou. Díky svému charisma, nesvaté bahenní stylizaci i nezaměnitelnému hlasovému projevu, který by si zasloužil rozeřvat a poznamenat toho do budoucna daleko víc. Zvlášť, když album, které se nám teď dostává na talíř, prostě není „ono“.
SVARTTJERN se na své novince ztratili. Nakažlivá jedovatost, kterou otrávili své předchozí dvě desky, je ta tam. To, co na „Misanthropic Path of Madness“ a „Towards the Ultimate“ ve vší zlobě a nepříčetnosti úrodně zaseli, se jim na řadové trojce tak úplně nedaří sklízet. Tenkrát se uměli vytasit s něčím, co jinde pod značkou TNBM často už jen dohasínalo. Rozvířili zlou krev a podemleli s ní boží muka lemující misantropické cesty šílenství vedoucí až ke konečnému zúčtování. Sťali strážce metalové nevinnosti a poštvali je ve smrtelné křeči samy proti sobě. Strhli svaté nebe a na jeho místě stáhli oponu těch nejtemnějších hrůz. Co jim dnes z toho zůstalo? Něco ano, ale - na „Ultimatum Necrophilia“ jsou hlavně nezvykle opatrní. A co hůř, schází jim více výraznějších, vábivých nápadu. Jakoby peklo uvadalo.
S novými SVARTTJERN bych to viděl tak půl na půl. Na desce jsou skladby, které stále umí rozohnit. Začíná to pro mě třetí „From Caves to Dust“, která má hodně z dřívější ďábelské naléhavosti a oprašuje vzpomínky na zdravě nezdravá léta kapely. Následující raubířská titulka spouští nefalšované black metalové násilí, které, být svatým, dám bez váhání na kodex zakázaného umění. Kytarové vánice „For Those in Doubt“ zametají s celým ansámblem a nikdo jiný, než Fyrste, je v silném melodickém běsu pevně drží na nohou. A závěrečná „Aroused Self-Extinction Pt.II“ se na svém sklonku pyšní snad nejpovedenějším riffem absolvované třičtvrtěhodinky. Ve zbytku se deska tu a tam ještě něčím vyznamená, větší překvapení se ale nekonají. SVARTTJERN mají noty, spíše však tápou, co kloudného v nich zahrát, a vycpávají. Jako by hledali, čím zaujmout, ale daří se jim „jen hrát“ ten jejich black metal, aniž by se do něčeho neslýchaného trefili. V dlouhých minutách si kapela nešikovně pustila žilou a, omámená, žije si svůj mdlý muzikantský život. A zase - je to Fyrste, kdo i té hlušině dává alespoň nějaké koření. I za to díky. Poslednímu albu již odpískaných Ragnarok totiž nepomohl ani on. „Ultimatum Necrophilia“ se přes to všechno dá poslouchat a chvíli s ním vydržíte. Než jej převálcuje nějaká přesvědčivější honorace z temnot.
Třetí zásek v diskografii SVARTTJERN je pro mě zklamáním. Namlsal jsem se čpícího téru jejich předchozích desek a věřil, že ani na té nové nepoleví. A ouha! Je fajn čítankově sekat černou latinu, pro pořádnou spoušť je ale zapotřebí otevřít klece a vyplašit divokou. V tom se ďáblovi pobočníci zasekli. Album se dá s uspokojením pouštět na přeskáčku, pokud máte na paběrkování trpělivost. Bádat nad ním víc ale asi nemá smysl. A proto: sbohem, Hansi, snad v lepších časech.
K recenzi poskytl: NoiseArt Records
