Určitě budete souhlasit s tím, že čím očekávanější nahrávka, tím více nervozity a pochybností může člověk mít. Alespoň co se mě jako recenzenta a velkého fanouška kapely MAYHEM týče. Po odchodu Blasphemera jsem si říkal, jak se s tím hodlají Necrobutcher a spol. vyrovnat, když právě on byl "mastermind" kapely po Euronymousově smrti. Nemluvě o tom, že jedním z důvodů, proč Blasphemer MAYHEM opustil, byl fakt, že "Ordo ad Chao" bylo prý vrcholem jeho kariéry, který už nemůže překonat. V mnoha ohledech s ním musím souhlasit. Kdo bude mít na to překonat jeho vrchol a posunout MAYHEM zas o kus dále?

MAYHEM byli, jsou a budou má srdcovka, jedna z těch, která mě za celou svou kariéru nezklamala. Mám rád všechna jejich období i všechny nahrávky. Neřadím se do některého z mnoha táborů, které mezi sebou neustále válčí o skutečné pravosti MAYHEM. Nasrat na to. Pořád jsou to MAYHEM, ať už v jakémkoliv složení, kteří s každou svou deskou posunuli nejen svou tvorbu o kus dál, ale mnohdy i samotný žánr.
Ale co nyní? Na krku mají již třetí křížek, disponují tou nejlepší koncertní formou ve své historii a v jejich žilách koluje nová krev, která je základním stavebním kamenem "Esoteric Warfare", novinky, na kterou jsme čekali sedm let. Bude to však stačit na překonání jejich minulosti?

Na bedrech Telochových ležel vskutku nelehký úkol. Stvořit hudbu, která bude hodná MAYHEM, vyrovná se svým předchůdcům, či je dokonce předčí. Já osobně jsem si to nedokázal představit, ale po uvolnění prvních skladeb, včetně singlu "Psywar", jsem usoudil, že to Teloch uchopil za správný konec a rozhodně ostudu MAYHEM neušije. Od první chvíle slyšíte, že MAYHEM pokračují na své odporně špinavé a korozí pokryté cestě nihilismu a neurotického běsnění. Z počátku může "Esoteric Warfare" připomínat klon "Ordo ad Chao" s odkazy i na starší tvorbu, obzvláště pak na album "Chimera", ale najde se i mnoho dalších vlivů. Tím nejcitelnějším je třeba styl, kterým se na začátku milénia do black metalové historie zapsal Snorre W. Ruch se svým projektem Thorns. Člověk si až říká, zda v tom náhodou nemá prsty (skladba "Watchers" je nejlepším příkladem). Další příměsí je osobitost samotného tvůrce nového materiálu - Telocha. Kdo zná jeho kapelu Nidingr, jistě ví, co mám na mysli. Jak už tušíte, novinka chce hodně času na poslech, který byl, alespoň u mě, provázen poměrně rozpačitými výkyvy názorů. Z počátku jsem byl příjemně překvapený, ale s přibývajícím poslechem jsem začal odhalovat drobnosti, které mi neseděly. Kytarové motivy jsou vskutku temné, zvrácené a vytváří opravdu nepříjemnou atmosféru, ale na straně druhé mi poměrně dost vadí časté pomlky ve skladbách. Ty slouží jako element gradace, leč občas mi přijde, jako by spíš Teloch nedokázal plynule provázat motivy, tak volí tuto cestu. Poslech desky vám to rozkouskovává a může i způsobit lehkou dezorientaci, zda už skladba skončila a hraje další či nikoliv. Tomu nepomáhá ani to, že se mnohdy riffy zdají skladbu od skladby náramně podobné, jakoby jste je slyšeli v té předešlé a uslyšíte i v další. Že baskytaru není mnohdy vůbec slyšet, to bych ani výrazně neřešil, ale lehkou výhradu mám i k mistrovi Hellhammerovi. Ten jako obvykle předvádí neskutečný výkon a oproti "Ordo ad Chao" změnil nazvučení své sestavy. Ta už nezní jako mlácení do lepenkové krabice, či přetriggerovaná artilerie předešlých alb, ale i tak v těch hodně rychlých pasážích zní, jak vtipně poznamenal kolega Dalihrob, jako praskající popcorn v mikrovlnce, což má za následek rušivý dojem.
Na straně druhé je však výkon Attily, který svého vokálního umu využívá skutečně na maximum. Nespočet poloh dodává hudbě další rozměr a posouvá ji až na samotnou hranici šílenství. Jeho nelidské pazvuky, obzvláště v druhé polovině alba, umocňují už tak dost skličující a plíživou atmosféru alba. Bez debat jeho nejlepší výkon, nejen co se MAYHEM týče.

S dalšími poslechy se dostavila poslední a prozatím stále aktuální fáze, kdy jsem přešel výše zmíněné drobnosti a snažil se desku vnímat více jako celek se vším všudy. "Esoteric Warfare" rozhodně MAHYEM ostudu nedělá, ale faktem je, že její nástup a první polovina alba nastolí hodně vysokou úroveň někde na hranici hudební agónie v tom nejlepším slova smyslu, která ale na konci lehce stagnuje a nebýt Attilova nadlidského výkonu, tak bych pokusy o experimenty a droneové zakončení hodně zdupal. Tato nevyváženost lehce sráží celkový dojem z nahrávky, který však nadále zůstává hodně dobrý. "Esoteric Warfare" má rozhodně co nabídnout, leč vrcholná díla pánů Euronymouse a Blasphemera nepřekonává. Je však důstojným nástupcem, který mě na rozdíl od posledních desek norských velikánů nezklamal na plné čáře a věřím, že nová sestava MAYHEM ještě v budoucnu stvoří něco, čím se Teloch zařadí na stejný stupínek jako jeho oba předchůdci.

K recenzi poskytl: Season of Mist