Lidská mysl je jako studna netušených hloubek a různých podob. Můžeme mít překrásnou, křišťálovou lesní studánku, jak vystřiženou z notoricky známé básně, dále přesně vytvarovanou nádrž, ve které je voda pravidelně filtrována a dokonce můžeme i mnohdy narazit na vyschlou prašnou prohlubeň, žádající po kapce vláhy. Ale existují jedinci, jejichž duševní jezírko má do H2O přinejmenším daleko. V jejich duchu totiž bublají rozličné toxiny, nepoznané jedy, kyseliny, leptajíc jejich vnitřní svět a vytvářejíc při tom na rozčeřené myšlenkové hladině zvrhlé abstraktní obrazce, které jsou jedním z vedlejších projevů psychického utrpení, ke kterému jsou odsouzeni. A jen někdo s velmi vyvinutým uměleckým citem dokáže tyto pomyslné obrazce zachytit a převést je do jakési formy. Tyto tvory, mnohdy naprosto vzdálené věci, které my říkáme svět, najdeme v mnoha tvořivých odvětvích: literatuře, výtvarném umění a v neposlední řadě také v hudbě. Říkejme jim Oni. Dílo kohokoliv z Nich poznáme na první pohled, je zvláštní, odlišný a má neskutečnou sílu nás strhnout do Jejich světa, držet nás v něm, donutit nás ho cítit, prožívat...
Ten z Nich, kolem kterého se tato recenze točí, se sám pojmenoval Nattramn a, znalí již vědí, je bývalým vokalistou u rozpadlých kultovních BM šílenců Silencer, kteří nás ze svého jediného alba "Death - Pierce Me" straší do dnes. On je ale již jinde, po absolvování léčby, kvůli které zanechal výše zmíněného Silenceru, se vrací zpět s novým ejakulátem Jeho čistého zahuštěného šílenství.
A že „Diagnose: Lebensgefahr – Transformalin“ vskutku šílené je, o tom svědčí i fakt, že samotná tvorba tohoto projektu byla zamýšlena jako součást Nattramnovy terapie a byla schválena jeho psychology jako skvělý způsob odreagování. Odreagování? Tedy jak pro koho, pro ostatní spíše noční můra... Nabízí se otázka, s čím tedy vlastně On přišel? Odpověď asi nepatrně zklame všechny zaryté metalisty, černý kov to není. A je tomu možná i dobře, protože v blacku již Nattramn řekl své, nyní se nesvazuje stylem a prýští ze svého nitra olejovitý proud morbidních vizí, pomatených nálad a klaustrofobních pocitů. Čtenář již asi tuší, že se jedná o ambient, ale ambient ne jen tak ledajaký, čekejte atmosférickou hudbu ve své nejvzdálenější definici, brutálně a v
nemalé míře doplněnou noisovým kraválem a občas i, jako tržná rána odhalí maso, se z mlžného oparu vynoří strojové kolosy Industriálních rytmů a pochodů... Nečekejme smutné emoce, vše nás drtí mezi svými koly, poté nám dává nadechnout dusivého smogu, aby nás nakonec bez skrupulí přepůlilo pilou. Nikoliv labužnicky, nikoliv s gustem, vše se děje nezúčastněně, nevzrušeně. Vše je strašné, jako výplod našich nejpomatenějších snů a my se pomalu motáme tou divnou sférou, skrze sutiny podivných budov, v dáli slyšejíc skřeky, nevíme koho a ani nechceme vědět, vše je nám jedno, pomalu se stáváme součástí té vší divné skutečnosti, hladina se pomalu uzavírá a konzument se stává autorem, stává se hudbou, propojení je absolutní. Jeho mysl sama se pak začne zalévat jedem a imaginace, naprosto v Nattramnových rukách, se pustí do velmi nehezké práce. Všude holé stromy, divný přísvit, ačkoliv slunce není v dohledu, podivné panelové konstrukce. A najednou se z mlhy objeví zmučené postavy, karikatury tvorů... Nemá smysl dopodrobna popisovat všechny scény, které se mi na cestě peklem „Transformalinu“ vybavily, protože ty děsivé výjevy nejsou dílem hudby, ale nás samotných. Nattramn do nás akorát sáhne, prohrábne se tím nejhnusnějším kalem a vytáhne nám před oči naše temné Já. A když „Transformalin“ skončí? Jako probuzení ze zlého snu, vše z nás spadne, dokonalá očista... Welcome to the beyond human...
