Přiznám se, že poslední dobou mě stále víc baví hledat si cestu k mnohým plodům americké black metalové (či black metalem ovlivněné) scény. Zdání (nebo snad fakt?), že většina tamních interpretů v jistém slova smyslu neví, „o čem to celé je“, je svým způsobem obrovským přínosem, neboť dává hudebníkům i posluchači možnost na výsledný hudební celek nahlížet pod mnoha odlišnými úhly, než jsme zvyklí.
S PANOPTICON jsem se seznámil už před lety coby student střední školy. Pamatuji si, že jsem debutové stejnojmenné album pravidelně poslouchal při brigádničení s roznášením letáků. Celá cesta kol vesnice mi trvala přesně dva poslechy, a tak se mi stačilo zarýt velice hluboko pod kůži. Stejně tak následovník „Collapse“, který ubral na přímočarosti a dal prostor představivosti, snažil se víc působit na nálady a svou podstatou byl daleko pesimičtější než jeho předchůdce.
Od té doby jsem však přestal další Austinovo působení na scéně na nějaký čas sledovat. A vlastně jsem se k jeho aktivitám navrátil teprve nedávno s poslechem novinky skotských Saor (bývalých Arsaidh), na kterou si hlavní protagonista Andy Marshall přizval Austina coby zručného bubeníka. Deska je to nesmírně působivá, nejen díky Andyho skladatelským dovednostem, ale i díky velmi pestré bicí lince, která dává nahrávce jistý šamanský nádech a ještě víc ji odpoutává z pout zaběhnutých pagan stereotypů. Díky „Auře“ jsem se tedy po čase opět vrátil i k Panopticonu a krom objevení dvou starších nahrávek jsem si sehnal novou, právě vycházející „Roads to the north“. Mé první zjištění bylo, že PANOPTICON prodělal oproti minulosti skutečně velké změny. Depresivnější, pomalé pasáže a zvukový bordel nahradily vyšperkované bicí, nápadité melodie, přibylo country (alt country) vlivů a deska díky tomu všemu působí jako jeden komplex optimisticky a mile, třebaže v jednotlivých pasážích umí vzbudit značně protikladné nálady a mrazení v zádech. Celková různorodost a schopnost alba odhalovat stále nové tváře na posluchače působí vlivem dodávajícím mu pocit přemýšlivého objevitele, kterému se naskytla možnost postupně přijít na tajemství života, vesmíru a vůbec.
Austin je skutečným mistrem ve svých oborech. Značně zdokonalil svůj hudebnický i skladatelský um a na rozdíl od některých zatvrzelých samotářů tak neochuzuje posluchače o žádnou složku své hudby, přičemž ji obstarává kompletně sám, protože na to prostě má. Po úvodní napjaté „The Echoes of a Disharmonic Evensong“ přichází uvolněný a tradičnější song, jehož hlavní motiv odkazuje na osvědčené postupy severských mistrů vládnoucích černě ambientním vodám. Okořeněna houslovými party a pestrou basovou hrou ubíhá píseň i přes svou stopáž jako voda a než se člověk naděje, je uvržen do divoké instrumentální mezihry znějící jak z dílny Michala Tučného ve spolupráci s muzikanty ze slovutných (a stále zatraceně nedoceněných) Myssouri.
Vyvolaný úsměv na tváři ustrne s vířením signalizujícím přechod do druhé části trilogie písní „The Long Road“, jejíž divokost nenechává posluchače na pochybách a dává mu jasně na srozuměnou, že jisti si s vyvolaným klidem v uších v případě „Roads to the North“ můžete být asi tak, jako s životem svých oblíbených postav v řádcích z pera George R. R. Martina. O opětovné uvolnění atmosféry se postará druhá, přemýšlivá polovina písně, která vygraduje ve zběsilými koberci podložené šílenství teprve ve druhé polovině posledního dílu trilogie.
Nenápadný a z mého pohledu trochu zbytečný můstek „Norwegian Nights“ nás dovede k mé nejoblíbenější „In Silence“, která ve svém nitru skrývá jak příjemné čisté vokální polohy, tak zběsilé riffovačky, folkem okořeněné post-něco uklidnění a v neposlední řadě naprosto šílené zakončení. Závěrečnou skladbu „Chase the Grin“ uvádí podmanivý smyčcový motiv a po první třetině se transformuje v kytarovou zběsilost podpořenou odlišným nazvučením kytar i bubnů, jako by závěrem alba chtěl Austin odkázat na své prvotiny a (doufejme, že tomu tak není), pomyslně uzavřít kruh.
Já jsem maximálně spokojen. „Roads to the North“ nejen naplňuje veškerá očekávání, ale mnohonásobně je převyšuje. Líbí se mi množství nálad a možných pohledů na výsledný materiál. Stejně tak mi imponuje i množství příležitostí, ke kterým se nahrávka hodí. Dokáži si s ní představit příjemné ráno strávené v lesích se sluchátky na uších, soustředěné večerní poslechy s kafem a cigaretou, stejně jako cestování vlakem s prací pod rukama.
