Už delší dobu ve mně rostl chtíč po nové nahrávce černého umění hrubšího zrna. Můj hlad konečně ukojil Pojídač Sluncí. Až mě postihla obava, aby toto zrno nebylo na Mortem příliš hrubé. Máme tu co dočinění s prvotřídním death-black metalem valícím se jako magmatická tsunami. Příliš nepřeháním. Avšak tato škatulka člověka často spíše zmate. Osobně jsem black metal vždy vnímal jako hudbu působící především na emoce. V „Svn Eater“ jich mnoho nenajdete, ale když se zde nějaké vyskytnou, vždy svůj účel splní. Nic libého s sebou nenesou.

Úvodní zaříkávání „Night Sea Sorcery“ vás varuje před tím, co přijde dál. Ne však dostatečně. Po devíti minutách povolávání démonů se na vás vyvalí pravé death metalové inferno. Démonický murmur jako by opravdu vycházel z hlubin pekla. Polohy zpěvu se často nemění, jen občas se ozve afektovaný křik, který ale paradoxně jako by postrádal emoční zabarvení. Nemůžu si pomoct, ale když si vzpomenu na leckterého blackového ukřičence klanějícího se Satanovi, zní jeho vzývání oproti zpěvákovi LVCIFYRE jako vřískání rozmazleného fracka. Tady se před pekelnými mocnostmi hudebníci nehrbí, to oni je přivolávají, to oni otevírají brány pekla. Kytary vysekávají většinou neharmonické (v citlivějších momentech jedovaté) riffy, několik hadovitých sól, zvuk to má hutný a těžký. Ambientní mezihry jako by tam ani nebyly. Do země je spolehlivě zadupává kolos poháněný bubenickou mašinou Menthorem (nově je i bubeníkem Nightbringer a Enthroned). Mám podezření, že právě on je tou magickou substancí dávající nahrávce onu nelidskou sílu a drive. Nedokážu si pro LVCIFYRE představit lepší bicí, všechna čest. Kolos drtí těla mrtvých andělů, trhá je na kusy, za ním postupuje stěna pekelného ohně.

Snad bych jen dodal, že album by mohlo končit písní „Fyre Made Flesh“, která vygraduje takovým způsobem, že „Sinister Calling“, která po ní následuje, už nepůsobí dle mého tak silně, jak by mohla na jiném místě alba. Nakonec to ale není až taková vada na kráse. Padesát minut hracího času není v tomto případě až tak moc, poslouchá se to samo a nenudí. Album nemá za úkol zamlátit posluchače do země těžkou mašinérií, výše zmíněné ambientní a vyklidněné pasáže jsou nenápadně rozmístěny po celé nahrávce tak, že si jich téměř nevšimnete, ale svůj účel efektivně plní.
Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že se v tomto díle zkázy příliš černého metalu nenajde, není to tak úplně pravda. Nejen díky textům (doporučuji přečíst) má album silnou okultní atmosféru a je dostatečně trve. Něco podobného mi na poli tohoto žánru chybělo. Hail Thy Lord Lvcifer!