Ještě než letos spatří světlo světa devátá řadovka polské posedlosti Besatt, vystrčili současní členové smečky růžky skrze dva své žánrové bočáky. Zatímco kytarista Astaroth spolu s bicmenem Exernusem pod hlavičkou Suffering ubili svatosti se svěžím a dost slušně našlápnutým EP, starý bard Beldaroh propadl nostalgii a chopil se staromilské noty na debutu družiny zvané DET GAMLE BESATT. Do výmluvně pojmenované kapely zlákal své staré spoluhráče a společně se jali křísit ducha doby pamatující dávné demozačátky polské black metalové ikony. Návraty ke kořenům dnes jedou. A protože jsou současní Besatt jako mohutný kolos na hony vzdáleni bigbítové lehkosti své zárodečné doby, je Beldarohovo nutkání podívat se zpátky do minulosti s retro kapelou pochopitelné. S Besatt by takové zpětné otáčení mohlo vyznít zpátečnicky, s DET GAMLE BESATT může být sympatické nebo aspoň vzpomínkami pobavit.
Dlouhohrající prvotině „Caerimonis Diabolus“ předcházelo (taktéž letošní) vydání malé, i když poměrně obsáhlé, desky „Primary Evil“. Na ní si staří známí prubli, že jim stále ladí forma a působí chemie, a vedle skladeb vytěžených z besattího prehistorického období položili zbrusu nové „staré“ fláky. Takto srovnaní s vlastní minulostí, na svém aktuálním debutu se pustili do dalšího vzývání doby, kdy polské metalové scéně majestátně vévodily veličiny jako Kat a Turbo. A kdy oni sami nabírali síly a um pro svůj první viditelný zásek. Cesty zpět jsou ošemetné. Zvlášť, když se jimi dnes v branži zapřísahá kdejaký nový zjev. Co na první pokus třeba i může zabrat, často rychle zprůhlední a odkryje svou prostoduchost a furiantskou pózu. To ale zdaleka není případ této bandy pamětníků, kteří, ač nově naladěni, mají vykopávkový metal rozpuštěný v krvi a zapsaný hluboko ve svém rockerském rodokmenu.
Od „Caerimonis Diabolus“ nečekejte nic nevšedního a pouštějte jen, pokud jste svolní dát se na staroškolské obracení nebe naruby s lehkým heavy přístupem. Nic víc zde nenajdete, onoho však dosyta. Skladby desky se odvíjejí povětšinou ve středním tempu, s jednoduchou, nijak zvlášť průbojnou rytmikou, s líně vrnivým kytarovým podložím a chytrými i chytřejšími kresbami strunných melodií, které vesměs šablonovité muzice vdechují život a akčnější osobitost. Beldarohovi šlehá od úst polština jedovatě a zažehuje skladby pálivě blasfemickou lyrikou. Díky němu vše kolem od jinak opatrných jisker hoří a spaluje. Čím víc album poslouchám, tím je mi jasnější, jak moc jsou DET GAMLE BESATT Beldarohovým dítětem. On je zpěvákem, chrličem, rytmikem i melodikem, který nakládá a táhne káru. Kapela si sáhne i na klávesy a pustí do sborových zpěvů. Děje se tak naštěstí jen střídmě. Klávesy hudbě moc nepřidají, jejich místa by určitě lépe zvládl kytarový part. A chorály, užité k dobarvení atmosféry, často tahají za uši, až běda. Jinak deska nemá výraznějších slabin. Možná i proto, že nemá výrazně silných momentů. To ale není výtka. „Caerimonis Diabolus“ prostě nepotřebuje jitřit emoce. Je příjemně poslouchatelnou, nenervující nahrávkou, které lze zbrusu rozumět a její poctivosti věřit.
Desku ocení příznivci prastarých Besatt z dob dema „Czarci Majestat“ a všichni odrostlejší, kterým sedí uvolněný metal raných devadesátek s džískovým charisma. Metal, který nebolí, neničí, ale dokáže strhnout a rozhýbat. Metal, který i po čtvrtstoletí si louská stále stejnou pohádku o tom, jak peklo bojuje s Bohem, a vy mu to stále baštíte. Má svoji minulost a díky kapelám jako DET GAMLE BESATT i svoji přítomnost. Nasedněte na jejich debutový stroj času, nechte se povozit vzpomínkami a zapomeňte na zítřek. Kde máte jistotu, že bude zábavnější?
