Lovíte-li nová zjevení na black metalové scéně, teď máte důvod zbystřit. Pokud vás navíc dokáže rozpálit skandinávský sever, pokud máte rádi čerstvou muziku se starými ctnostmi a provařené čertoviny s puncem raných devadesátek, tahle deska patří vám. Finská pekelná duchařina HELL SPIRIT si to na svém debutu „Dawn Under Curse” rozdává s prokletým rozbřeskem dne i své hudební kariéry. Ďábla proti srsti hladí písní vyčaděnou chcíplými kostelními svíčkami a nabitou v rytmu heavy, který nevymírá. Zdánlivě nepřirozené spojení ponurých nálad a živelné beatové energie funguje, temné vášně rozhýbané přes ostře ozubený pohon se tu skloňují každým pádem a valí z kopce. K vrcholům, na nichž deska spočívá. Na prvotinu jde o hodně vydařenou věc. Album, se kterým se nemusíte minout, jestliže míříte stejným směrem.
HELL SPIRIT se drží linie přístupného, šlapavého black metalu s melodiemi na jistotu, u jakého se vyřádila už nejedna kapela. Vyjímají se zvláštní aurou, do které to vše halí. Kytary snímají nízko položené tóny do podivně pocitových chvění a jakési šerosvitné blasfémie. Jako byste se dotýkali dne, který zmírá už v čase svého zrození a v tom je jeho prokletí. Stejně, jak praví titul desky. Rouhavá melancholie v moll asi pro kapelu nebude v prvním plánu, nicméně já ten ďábelský krasobol z nich cítím a to hodně. Vždy tak dlouho, než ho stačí rozrazit kopancemi bicích na dvě doby, nabuzeným thrashingem či nějakou tou heavy parádou. Zkrátka a dobře, při „Dawn Under Curse“ je někdy huj, někdy zapeklitě ouzko. A někdy se ve vás oba pocity perou a možná právě to jsou ty chvíle, kdy jste desku uchopili za ten správný konec.
Když přejdu úvodní a závěrečný nepochopitelný vojenský marš, který dost necitlivě nabourává „hudební koncept“ nahrávky, působí album jako stejnorodý šesti skladbový monolit, který ve vás každým svým riffem, vyhrávkou, melodií přiživuje stále jedno a totéž rozpoložení. Raz na to jdou HELL SPIRIT zostra a od podlahy („Weak Flesh / Filthy Blood“), jindy s tlumenější vášní („Total Holocaust“), stále ale jde o jednu písničku, jen v další stopě. Skladby sice pocitově splývají, avšak nejsou ze sériové výroby. Díky svým chytlavým melodiím a bohatým variacím na svá instrumentální témata dovedou stále znova bavit. Každá skladba opakuje, co chtěli HELL SPIRIT svou prvotinou sdělit, žádná ale neopakuje sama sebe. I tím je album poslechově vděčné. Vzorci se přece jen jeden kus mírně vymyká. Je jím poslední „Blood and Metal“, který se u kapely objevil už na jejich o osm let starší demo nahrávce. Je ostřejší, spádovější, žíznivý po ryzí metalové krvi, nezaobírá se tolik svými náladami. Lze na něm vysledovat, jaký to kus tihle kovoví mistři ušli od svých pekelných prvopočátků ke svému současnému spiritu, aby obé skloubili v jedno a vtiskli do drážek svého startovního elpé.
Album „Dawn Under Curse“ je další letošní premiérovou nahrávkou, která mě dostala. Dostala mě svým podivně setmělým nádechem, svou parou, která dává popustit chmurným zaprodaným zjevením, dostala mě k věkem ohrané metalové muzice a její transfúzi do nové krve. HELL SPIRIT na svém debutu nic nevymýšlí, ale ani pouze nepřemílají už dávno vymyšlené. Čapli onen dar umět vykřesat ze starého železa čerstvý zápal, zažehli temné svíce a osvětlili si vlastní cestu. Se svou prvotinou na ní určitě neklopýtli.
