Druhá část reportu je jako již obvykle věnována čistě kapelám, které se během tří festivalových dní představily josefovskému publiku. Letos se nás na Brutalu sešlo poměrně dost, tudíž je letošní report o něco rozsáhlejší a snad také zajímavější. To je také důvod, proč je report rozdělen na dvě části. Každý má však své preference, dramaturgické kolize mezi velkými pódii a šapitó si rovněž vybraly svou daň, a tak je možné, že právě váš favorit v reportu chybí.
HIGH ON FIRE
[Epizeuxis] V podvečer středečního dne patřil zájem můj a mých přátel jednoznačně High on Fire. Vidina společného ještěření na tento standard rychlého a zběsilého stoneru byla záhy pečetěna několika půllitry lokálního (a kvalitního) piva a brzy se tak ve vzduchu vznášel lehký závan magie. Sympatická, syrová řezanice, která nevycházela z houpavého rytmu, příjemně navnadila...
[Jacques] Letošní Brutal Assault pro mě osobně začal vystoupením amerických High on Fire s jejich stoner-rock´n´rollovým metalem. Slušná házečka, příjemný kotel a spousta zábavy. Všechny skladby jsem nepoznal, ale hrálo se z většiny desek, takže set byl vyrovnaný a každý si přišel na své.
CHTHONIC
[Dufaq] Na Tchajwance jsem se šel podívat jen tak ze zajímavosti, co se změnilo po těch letech, co jsem je viděl naposled. No a nutno podotknout, že už to taková paráda není, spíše naopak. Dříve jim to šlapalo mnohem lépe.
[Stick] Tchajwanci byli trochu exotickým příslibem, přesto ve mně jejich set nezanechal bůhvíjaké dojmy. Načančaný, krejdly nasmrádlý black metal se zajímavými kostýmy a pěknou baskytaristkou. Tyhle věci jdou bohužel celkem mimo mě.
VENOM
[RaznAgul] Ať už šlo o mazaný pořadatelský tah přilákat hned na začátek festu co nejvíce návštěvníků, či se středeční termín kapele prostě hodil, faktem zůstává, že festivalový otvírák, jaký zařídili Venom, byl grandiózní. Co víc si může srdce (nejen black) metalisty přát, než rozjezd brutal párty opravdu klasickým atakem. To, že letitá kapela má stále břink, dokazovali tihle pekelníci od prvních tónů. Zahájili kultovní vypalovačkou „Black Metal“, kterou dali kdysi jméno celému žánru. A pak hned skokem do minulosti ne tak dávné, skladbou „Hammerhead“ ke svému zatím poslednímu albu. Prokládání starých, osvědčených fláků novější tvorbou drželo koncert v nepolevující dynamice. Z dávných časů dále zazněly takové hymny jako „Live Like an Angel (Die Like a Devil)“, „Welcome to Hell“ či nezbytná záhrobní paráda „Dying Alive“, poslední desku ještě připomněly bigbíťárna „Hail Satanas“ a odjištěná jízda „Pedal to the Metal“. Z pódia zalitého v infernálně rudé šlehaly plameny a principál Cronos, opět uhrančivě démonický, plival svá prokletí do hltajícího kotle pamětníků i nově pro tuhle sebranku zrozených. Byl jsem nadšený, že zařadili i kusy ze svých méně profláklých desek („Resurrection“, „The Evil One“), pořád jsem však čekal, asi jako většina zasvěcených, na onu kultovku z největších. Nedočkal jsem se. Ale což, i bez kněžky Báthoryové Venom předvedli fantastické vystoupení a závěrečná vyřvávačka „Warhead“ mně sebrala hlasivky kamsi do potemnělých zdí pevnosti. Náramná pařba na černý rock´n´roll nedotknutelné kapely!
[Epizeuxis]...zato Venom bych paradoxně zařadil někam k odpočinkové hudbě, kdy jsem po počáteční zběsilosti nasadil přísný výraz a za zvuků starých šlágrů decentně pokyvoval hlavou a vychutnával si těžký heavík a bolest v zafixovaném kotníku. Když pominu novější tvorbu či ryze čerstvé skladby, které mne příliš nefascinují, a bral jsem je spíše jako úlitbu starým časům a fanouškům, definoval bych set VENOM jako pádnou šlápotu staré bestie, která po letech spánku máchla směrem k mým ušním bubínkům. Přitažlivé. A to i přes fakt, že jsem byl po zničujících High On Fire velmi unaven a že tomuto druhu hudby docela neholduji. Takže vítejme v pekle.
[Moonroot] Ve středu jsem bohužel nestihl nic z toho, co hrálo přes den, každopádně na Venom jsem se těšil jako malý, třebaže si je jinak doma nepustím. Trochu jsem se obával, aby z toho nedělali zbytečné divadýlko, jak se však ukázalo, obavy byly zbytečné a úlohu divadelníků zdatně zvládaly až jiné kapely v následujících dnech. Viz Amon Amarth (dráčci, jiskřičky, chlast, Odin) a Satyricon (o těch se ještě zmíním). Venom lid dokázali parádně rozvařit, neskutečně jsem si užil klasicky první „Black metal“ a celkově jsem si z vystoupení odnesl jen to dobré, nic jiného už jsem ve středu ke štěstí nepotřeboval.
[Stick] Headlinerem středečního večera nakonec byli legendární Venom, kteří se rozhodli trochu napínat své fanoušky. Set nabral zpoždění, ale nakonec trio nastoupilo a odehrálo set, který ve mně budil spíš rozpaky. Skladby jako „Black Metal“ nebo „Welcome to Hell“ jsou klasiky, ale nějak mi v tom všem scházela energie a nadhled. Hlavně nechápu tu potřebu pořád nosit kůži i ve věku dvaapadesáti let, ale každému co jeho jest. Středeční den tudíž byl pro nás skutečně zahřívacím kolem a strávili jsme jej spíš oťukáváním novinek v areálu a degustací jídla i pití.
PANYCHIDA
[Moonroot] Panychida bohužel mírně dojela na zvuk. Kytary i bicí se daly celkem dobře rozeznat, ovšem všechny ty folkové parády na pozadí hodně zanikaly. Vystoupení bylo dobré, energické, věřím tomu, že si ho lidé užívali. Párkrát už jsem však měl možnost kluky naživo vidět a určitě by jim lepší zvuk jedině prospěl, ovšem to jim můžeme těžko vyčítat. Po ránu na Metalshop stage nikdy dobrý zvuk nebyl, kor po ránu ve čtvrtek, kdy je pódium teprve uváděno v provoz.
HAVOK
[Moonroot] Když se rozezněly první tóny Havok, byl jsem ještě mimo hlavní plac a kdesi svlažoval hrdlo. Přihlížet jsem začal až zhruba v druhé polovině setu, čehož jsem začal dost litovat, z místa kde jsem stál se zdál zvuk naprosto krystalicky čistý, Reece s lehkostí kouzlil na hmatníku hotová melodická pekla a z pódia sálala živelnost. Tvorbu kapely moc neznám, ale na tu chvíli se mi zdála vynikající.
CHURCH OF MISERY
[Wohma] Japonská partička Church of Misery byla v mém hledáčku už dlouho před Brutalem, takže jsem se na její vystoupení náležitě těšil. Předem bych rád podotknul, že nejde o žádnou japonskou úchylárnu, ale poctivý a velmi kvalitní stoner metal silného kalibru. Na rozdíl od jiných doomových kapel tak ani nevadil téměř polední hrací čas a pekelné horko. A pánové to vzali pěkně od podlahy: jejich špinavá, těžkopádná a zatraceně chytlavá produkce rozhoupala nejednoho posluchače. Z mého pohledu šlo o vynikající kombinaci klasického stoner doomu a vlastního ksichtu, který se projevoval mimo jiné psychedelickými a hlukovými vsuvkami, jež šéfoval pan zpěvák (zvaný Sumec ve zvonáčích) přes starý analogový synťák. Přidejte groovy přímo z pekla, okořeňte starými Sabbathy a máte Church of Misery a jejich vystoupení, které bavilo od začátku až do konce. Klobouk dolů, pánové!
MANEGARM
[Dufaq] Tihle Švédové mě přilákali spíš náhodou, hlavní zásluhu na tom má přítelkyně. Set začali poslední novinkou „Legions of the North“ a já si příjemně podupával, zvuk byl fajn a nic nenasvědčovalo tomu, že hned další skladba přeskočí do „juchačky“, která můj, do té doby spokojený zážitek, zadupe do země a já se na patě otáčím a davem si prorazím cestu pro pití. Dávám jim ještě šanci od stánku, ale nakonec jdu radši zpět do chill out zóny se vyvalit na trávu.
[Moonroot] Z Manegarm mám celkem smíšené pocity. Líbili se mi, ale určitě bych ocenil víc ze starší tvorby. Miluju „Dodsfard“ a „Vargstenen“ i debut mám hodně rád. Ale „Nattvasen“ a především poslední „Legions of the North“, která už mi tolik nesedne, měly hlavní slovo.
CROWBAR
[Epizeuxis] Druhý den jsem degustoval hlavně záležitosti bažin, ovšem Crowbar jsem po nějaké druhé skladbě vzdal, neboť nebylo takřka možné dostat se blíž a nenakoupit trochu krup a bouře z běsnícího davu. Je to poněkud škoda, neboť vyzrálá forma a stále mladicky zahulený punc jejich hudby bych si určitě vychutnal více.
OBITUARY
[Stick] Tihle chlápci patří ke skutečným legendám death metalového žánru. Při svém festivalovém setu ukázali, že je s nimi potřeba počítat i po více jak šestadvaceti letech existence. Jejich hnilobný středně tempý death metal, který táhne především infekční vokál Johna Tardyho, se s ničím nepáral a sázel do fans hnilobné klasiky především z kultovních alb „Slowly We Rot“ a „Cause of Death“. A sklízeli zasloužený úspěch.
RED FANG
[Epizeuxis] Lahodný zářez přímo do zubů naservírovali Red Fang. Od nich jsem neočekával nic jiného, než totální úspěch, a kdyby tomu tak nebylo, odešel bych zbytek dne patrně strávit někde v trávě a srovnával si rozpačité dojmy z festivalu. Chlapík na podiu v tričku Big Business mi nejenže připomněl jeden svojský pražský koncert, ale dokonce spolu se svými spoluhráči, kteří jakoby vylezli z nefalšovaného jižanského kamionu, rozjel brilantní a zábavnou show. Spektrum pařivších bylo neuvěřitelně rozmanité a tato specifická zahrádka byla zalévána přívaly jednotlivých skladeb, jejichž kapkám nešlo uniknout. Vzpomínám si, že jsem byl dokonale lapen a poslední věc, kterou si pamatuji, byla tzv. „česká wall-of-death“.
[Jacques] Ve čtvrtek jsem začal až s Red Fang, byť jsem měl obavy, co se týče výběru tracků, tak musím říct, že jsem byl spokojen. Pro mě asi nejznámější song „Into the Eye“ byl opravdu vrcholem jejich vystoupení. Po zvukové stránce to sice občas haprovalo, ale tak hrozné to nebylo. Někomu by mohl vadit zvláštní vokál, ale já si to užíval.
SUFFOCATION
[Stick] Čtvrtek byl dnem death metalu zaslíbeným, a co Obituary nakousli, to Suffocation dokončili s naprostou grácií. Jak se dalo čekat, páteří vystoupení byly opět především skladby z kultovních starších desek, proložené i novější tvorbou a dokonce i skladbami z poslední výborné řadovky. Celá parta je neskutečně charismatická a sehraná. Zpěvák Frank Mullen potěšil civilními vstupy mezi skladbami, ve kterých vládl jeho neskutečný murmur. Druhým nejvýraznějším článkem se pak stal kytarový čaroděj Terrance Hobs, který nesčetněkrát roztočil svou chapadlovitou hlavu a ještě přitom stíhal lámat na svém hmatníku prsty.
[Dufaq] Suffocation vždy uměli rozjet slušný bordel a jinak tomu nebylo ani letos. Průřez jejich historií však měl, co se mého vkusu týče, jeden problém a tím byl výběr skladeb. Nějak mi zkrátka nepadly do nálady, což mělo za následek, že poprvé odcházím z jejich setu ještě před koncem.
SLAYER
[Stick] Největší headliner festivalu a pro Shindyho splněný sen. Pro mě největší zklamání, jaké jsem na tomto festivalu zažil. Působilo to bez energie, navíc zpočátku byl zvuk neskutečně zprasený a Holtova kytara nebyla vůbec slyšet. Ať se hrál sebevětší nářez, třeba mnou naprosto milovaná „War Ensemble“, přišlo mi to, jak kdybych se díval na znuděnou lokálku, ospale drhnoucí struny. To ať se na mě nikdo nezlobí, ale takhle by to fakt být nemělo, čekal jsem, že mi spadne tlama až do pekel, a místo toho jsem v půlce setu otráveně odkráčel.
INQUISITION
[Dufaq] Co na to říct? Jak jsem dotočil video, utekl jsem. To se fakt nedalo poslouchat a navíc se opět ukázalo, že Inquisition prostě patří na hlavní pódium, protože lidi na ně stáli pomalu až od stánků v chill out zóně.
[Epizeuxis] Kámen úrazu přišel s Inquisition, které jsem též opustil předčasně. Jednak proto, že vystoupení se slévalo v jeden velký kalich hluku ne příliš příjemného charakteru (co jsem pochopil a pochytil, nedostatky byly přičítány hlavně šapitové Metalgate stage, o které již psal Dufaq), druhák kvůli absolutně nesmyslnému moshpitu pod podiem, kam se nahrnula smečka asiPoláků. To jakýkoliv dojem dýchajícího zla odkoplo do krabice s koťaty a já se tak odporoučel po nárazu do břicha. Prosím, nemějte mne za padavku a mrzáčka, jsem člověk, který je pro každou špatnost, včetně brutálnějších forem zábavy, nicméně došel jsem k závěru, že jistí lidé budou moshovat i na Karla Gotta. A tak jsme kvačili pryč od Metalgate stage za novými dobrodružstvími s ústy plnými nadávek.
[Jacques]Inquisition dojeli na zvuk, což je obrovská škoda. Na ně jsem se opravdu těšil. Jejich black metal je mi blízký, ale nešlo to. Hluková koule se u pódia nedala poslouchat, tak jsem musel poodejít a i tak to byla pouze změť všeho možného bez nějaké hlavy a paty. Rozhodně zklamání letošního ročníku. Nemám možnost srovnání, jestli to bylo „normální“ vystoupení nebo ne. Další věc, která mě zklamala, byli lidé, zvláště dvě ožralá individua, která se snažila udělat kotel, ale bohužel to nakonec vypadalo jako zápasy sumo s dvěma týpky v oranžových reflexních vestách. Prostě trapas.
EPICARDIECTOMY
[Moonroot] Na tuzemskou brutal death metalovou grupu EPICARDIECTOMY jsem byl hodně zvědavý. Za tak krátkou dobu dokázala kapela slušně prorazit nejen u nás, ale i v zahraničí. Jejich trika jsem viděl už na nejednom členu zahraničních BDM uskupení, což mě vždy celkem potěší. Paradoxem je, že ačkoliv se čekání na začátek protáhlo kvůli problémům s bicíma (nefunkční trigger), byl to nakonec zvuk kytary, co dojem z vystoupení dost kazilo. I bubeník mohl paličkami blány méně šimrat, ale to bych byl býval přešel. Kytaru mají jen jednu a namísto toho, aby z ní vytřískali co možná nejhutnější zvuk, zvolna bzučela na pozadí a zpěvákovo snažení o brutální vystoupení dost snižovala, protože na to, aby pustil do lidí dostatek energie, ten zvuk prostě neměl. A zdaleka to nebyl první ani poslední zvukový kiks v šapitó.
GOD IS AN ASTRONAUT
[Dufaq] Chvíli před jedenáctou jsem ještě netušil, že mě čeká pravděpodobně jedno z nejsilnějších vystoupení nejen čtvrtečního dne, ale nakonec i celého festivalu. Irští náladotvůrci to vzali v šapitó za svoje a povětšinou pozitivní emoce cpali do přihlížejících horem spodem. Báječně dynamický set, s příjemně laděnými světly a hlavně asi nejlepším zvukem, který na zadní stage nějaká kapela (z těch co já viděl) měla. Bravo!
[Epizeuxis] Přiznám se bez mučení – God is an Astronaut byla záruka kvality, nicméně tomuto druhu post-rocku jsem nikdy příliš neholdoval. Každopádně volba svižné, energické a místy až brutálně vyvěrající odnože této odnože (jasně, všichni se z těch škatulek podělejme:-)) mi rozhodně přišla vynikající. Byla to magie. Příjemné překvapení. V podstatě nevím přesně, co se dělo, neboť jsem se slil s vodopádem hudební abstrakce, každopádně když se člověk překulil přes bariéru zvuku k samé esenci hudby, byl řádně opařen kosmickým deštěm. A tak se rázem GIAA přesunul do mé oblíbené položky „Post-rock, u kterého můžete i spát“. Neboť nebeské plochy a vůbec ta rozmáchlá hudební křídla mne sejmula levou perutí a tou pravou mi naservírovala paralýzu k večeři. A že to bylo výživné. Závěr v podobě vstupu V.I.P. osoby do propoceného davu byl tak skoro jako sestup nebešťana mezi smrtelníky.
[Stick] Tito Irové patří k jedné z prvních post-rockových kapel, se kterými jsem přišel do styku, společně ještě s japonskými Mono. Na jejich vystoupení jsem se teda právem těšil, nicméně prostory šapitó brutálně zklamaly především příšerným prostředím, tudíž jsem je shlédl z uctivé vzdálenosti u kraje stanu. I tak šlo ale o velmi emotivní vystoupení, které ve mně každou chvíli vyvolávalo jiné pocity, ale vždy to byla trefa do černého. Tihle borci prostě umí jen za pomocí nástrojů vyčarovat neuvěřitelnou atmosféru, která člověka obejme a nepustí až do hořkosladkého konce.
[Jacques] Přichází vrchol čtvrtečního večera – God is an Astronaut. Irská post-rocková skupina, která na desce zní opravdu klidně, předvedla neuvěřitelnou show, jejich set byl nabitý vším možným od melodických, občas až letargických tracků až po rytmické pasáže plné energii. Atmosféra byla skvělá, hutná, že by se dala krájet. Samozřejmě došlo na nejznámější track „Forever Lost“, který byl zahraný opravdu precizně. Nic víc k tomu snad nejde napsat – boží, skvělé, magické…
KATATONIA
[Wohma] Katatonia bohužel svůj set kvůli technickým problémům začala s řádným zpožděním, ale brzy bylo jasné, že i tak půjde o skvělý zážitek. Osobně novější tvorbu moc nechápu, ale návraty ke „Great Cold Distance“ a ještě lépe k „Viva Emptiness“ mi okamžitě na tváři vykouzlily rohlík. Na této úrovni a po tolika letech koncertování po celém světě se nedá ani bavit o tom, jestli Katatonia umí nebo ne. Po hudební stránce bylo vše v maximálním pořádku. Rád bych vypíchnul výkon zpěváka Jonase, který působil tak jistě a zpíval tak precizně, že jsem nevěřil vlastním uším. Vokál navíc docela výrazně čněl nad hudbou, takže mohl každý posluchač Jonasův výkon zkoumat jako pod mikroskopem. Z tohoto vystoupení jsem odcházel více než spokojen, škoda snad jen skluzu (bez něj bychom se pravděpodobně dočkali i mnohem starších válů).
ARCHITECTS
[Jacques] Po skončení GiaA jsem musel rychle přejít na další mou oblíbenou kapelu hrající post-hardcore. Ano řeč je o Architects, kteří přijeli opravdu ve vrcholné formě a předvedli parádní set, který mě po pomalejších GiaA probral a napumpoval do mě další energii na zbytek večera. Zvuk byl v pořádku a na lidech bylo vidět, že si rádi zařádí. Jejich frontman se s tím opravdu nemazal a házel tam jedno peklo za druhým, kytaristé do publika sypali také, jak mohli. Další parádní show.
GEHENNA
[Dufaq] Ze zadní části areálu jsem se od GiaA nevzdálil, protože Children of Bodom jsem se chtěl skutečně vyhnout obloukem a navíc, kam chodit, když chill-out zóna poskytovala vše potřebné. Gehenna sice začala později, ale o to stylověji. Úvodní skladba z hned první desky mi včarovala úsměv na tvář a já se těšil, co bude dál. Doufal jsem v cokoliv z „Malice“, mé nejoblíbenější desky, leč nedočkal jsem se. Následovaly pouze věci z posledních dvou desek. Ale i to mělo něco do sebe. Převážně střednětempé kompozice, hutný a špinavý zvuk a chladný přístup kapely na pódiu vytvořil neuvěřitelně mrtvolnou atmosféru, která sice mohla někoho nudit, ale na mě působila velice přesvědčivě a tíživě. Sannrab mi později řekl, že právě pro ucelenou atmosféru volí spíše novější skladby, než nějaký best off průřez, který by neměl vnitřní konzistenci. A já s ním souhlasím.
[Jacques] Bohužel GEHENNA mě zklamala, zřejmě jsem nebyl v té správné náladě, abych si to vychutnal. Celkově mě jejich set moc nebavil, bylo to takové nemastné, neslané. Zrovna od nich bych čekal našlapanou show, když se jedná o norské matadory black/death metalu. Snad si je příště užiju více. Zvuk byl v pořádku, ale nechytlo mě to.
KHOLD
[Dufaq] Až v jednu ráno se přesouvám k hlavnímu pódiu, kde Katatonia sklízí potlesk a slibuje dva přídavky. Mrknu na „My Twin“ a jdu si najít místo na Khold, kde v tu dobu netrpělivě postává jen pár lidí. To se však rychle mění. Světla pohasnou a hrstka fanoušků začíná skandovat „Khold!“, jakmile se rozezní zvuky intra. V naprosté temnotě se po minutě noří z tmy hudebníci a po bubeníkově odpočítání se rozsvítí světla a rozezní první riff „Der Kulden Rar“. Velmi rychle se prostor před pódiem plní. Zvuk, který je u Khold velice zásadní a na který si při živých vystoupení Gard potrpí, je jedním slovem majestátní. To se jen tak neslyší! Málokdo dokáže zvuk z CD přenést na živý koncert, jen Khold ho však mohou udělat ještě lepší. Krom proláklých hitovek zazní i dvě nové skladby, které dávají tušit, že novinka bude pecka a překvapením je cover verze „Troops of Doom“ od Sepultury, což v jejich podání znělo fakt zajímavě. Khold nezklamali a společně s GiaA patří mezi moje čtvrteční i celkové favority BA.
[Epizeuxis] Velké finále čtvrtka mi režírovali Khold. Původně jsem setrvat ani nechtěl, naštěstí díky razantním metodám mých přátel to došlo až tak daleko, že jsem mohl pocítit trochu té moderní radiace z prvních řad. Nebýt nepříjemné, takřka intimní konfrontace s neurvalým polským fanouškem, asi bych ve všech ohledech tahal ze svých dehtových kapes superlativy. Žel, přes robustního golema s řádným cemrem toho štaflíkář mého formátu asi mnoho neuvidí. Inu, co naplat, je to přeci jen hudba pro silné a dravé... Ale jinak mi dojem z hudby nekazilo nic. Charakteristický, lebku připomínající warpaint sem tam propustil nějakou grimasu a co se týče hudby, ta mne pohltila dle mého VÝBORNÝM zvukem. Skutečně, vystoupení, které nemělo za následek totální ohluchnutí, přičemž servírovalo chladnou brutalitu, rock'n'rollovou ďábelskost a rozmarnost počasí. Ochladilo se - a to ne kvůli tomu, že slunce už bylo dávno kdesi na lůžku rozpustilého měsíce. Bylo to ostré a řezalo to. Nebylo to nemocné, ani trochu - krásně hygienicky čisté, skalpelově černolesklé a neurvale, zvířecky šarmantní. Jakoby Alberich z Prstenu Nibelungů hodlal do mé nebohé hlavy navrtat obří, sterilní šroub. Organizovaný chaos, pancíř a mech. Delikátní.
[Jacques] No ale Khold byla jiná kávička. Pekelná show, skvělý set. Na to, jak mě KHOLD studiově nikdy moc nebrali, tak tady to bylo opravdu parádní. Sice jsem nebyl přímo u podia a v klidu jsem si to odseděl s výhledem na plátno, ale musím konstatovat, že opravdu umí, po Gehenně příjemná a hlavně zábavná změna.
[Moonroot] Celkově mi přišlo, že se na Brutalu (krom Metalgate stage) o dost vylepšily zvukové podmínky. Nevím, jestli je to mým přehnaným navštěvováním brněnského Brooklynu před konáním BA, nebo vážně šel zvuk o tolik nahoru, ale zdálo se mi kolikrát až neuvěřitelné, jak čistě jednotlivé nástroje znějí. Skvělým příkladem bylo vystoupení KHOLD, které pro mě osobně bylo jedním z TOP 3 koncertů na devatenáctém ročníku. Hodně vytažená basa, dobře rozeznatelné kytarové melodie, neutápěné vokály a z bicích bylo slyšet každé cinknutí. Dva nové songy potěšily, na staré známé jsem si pomalu vyřval hlasivky a den skončil, ostatně jako všechny čtyři, vynikající tečkou.
