OBSCURE SPHINX
[Jacques] Polská kapela Obscure Sphinx fungovala jako náhrada za Gorguts a jsem jedině rád, protože OS mě uchvátili hlavně svým posledním albem „Void Mother“, které je po skoro všech stránkách opravdové mistrovské dílo v oboru. Zpěvačka Wielebna opravdu předváděla něco neuvěřitelného. Zvláště ve skladbě „The Presence of Goddess“ byl její hlas andělský, pak ve skladbě „Lunar Caustic“ měla hlas drsný jak šmirgl papír. Jediná výtka by směřovala k trochu přehulené base, která se pak ale naštěstí ke konci srovnala.
HEIDEN
[Jacques] Na brněnské Heiden jsem se také hodně těšil, protože jejich poslední album „A kdybys už nebyla, vymyslím si tě“ mi hodně přirostlo k srdci a dělá mi společníka na dlouhých ranních cestách vlakem. Naneštěstí co ale šotek nechtěl, vystoupení Heiden bylo takové všelijaké, zpočátku hodně špatně nazvučené, až Kverdův vokál úplně zanikal. Další věc, která mi přišla „zbytečná“, byla klávesačka, kterou jsem prostě neslyšel, ať jsem se snažil, jak jsem se snažil. Ale věc, kterou musím vyzdvihnout, byl výběr skladeb, hrálo se jak z nového alba „Akunvst“, tak i ze starší „Dolores“ a „Obsidian“, což je jedině dobře. Osobně doufám, že Heiden ještě někdy uvidím v klubu, protože ve dvě hodiny to nemělo tu správnou atmosféru, která je prostě k Heiden klíčová, ale i tak jsem si to přes peripetie užil. Zvláště track „Setkání“ byl úžasný.
MORS PRINCIPIUM EST
[Stick] Tahle finská smečka jede klasický finský metálek s deathovým vokálem a ultra melodickými kytarami. Nic, co by překvapilo, nicméně do toho šli s jistým nasazením a nedalo se říct, že by mě tu chvíli, co jsem na ně stál, nudili.
SKELETONWITCH
[Stick] Amíci byli pro mě velkým lákadlem, tudíž jsem se rozhodl překonat i fakt, že bylo neúnosné vedro, a zamířil jsem k pódiu. Jakmile tahle pětice nastoupila na pódium, rozpoutalo se peklo, ze kterého navzdory vedru cákala energie na všechny strany a přenášela se z pódia do lidí a naopak. Hrálo se především z poslední výborné desky „Serpents Unleashed“ a všechny skladby fungovaly živě naprosto perfektně. Pódiu vládl charismatický démon Chance Garnette, který nezapomínal po celou dobu vystoupení mocně čarovat a hrozit. V pozadí za ním nezůstal ani zbytek kapely, kteří všichni házeli do publika úsměvy a zjevně si to velice užívali a byli rádi za skvělou odezvu. Za takové vystoupení si ji zasloužili.
FLESHGOD APOCALYPSE
[Moonroot] V pátek byli na mém seznamu jako první zaškrtnuti Fleshgod Apocalypse. Ne, že by mi nová tvorba tolik lahodila, ale starší věci jsou pro mě stále srdcovka, stejně tak bubeník Francesca Paoli, kterého jsem chtěl vidět na vlastní oči. Jeho tvorba mě láká už od doby, kdy nazpíval geniální a dodnes nepřekona(tel)né album „The Vile Conception“ od Hour of Penance, které jsem s ním na tom samém pódiu viděl před sedmi lety při propagování oné desky. Prostě emoce jak kráva. Věřím tomu, že při vystoupení si získali mnoho nových fanoušků, lidé se na ně s postupem času sbíhali jak vosy na colu. Osobně jsem v nové tvorbě viděl smysl po prvních posleších „Agony“, po vydání druhé podobné desky už moc ne, jedno se jim však musí nechat, naživo to funguje, přitahuje pozornost a šlape jak švýcarské hodinky. Zbývá jen dodat, že fakt jen Italy může napadnout nakombinovat původní brutal death metal s operním zpěvem a orchestrálními aranžemi.
CARNIVAL IN COAL
[Dufaq] I v pátek jsem to pojal velmi relaxačně, takže první kapelu, kterou jsem viděl, byli Carnival in Coal. Vtipné je, že o jejich setu jsem nevěděl a nejít náhodou kolem, tak ho ani neuvidím. Leč jsem stihl víc než půlku těchto pošahaných Francouzů a opět nezklamali. Úchylnosti jejich vystoupení může jen máloco konkurovat a cover verze skladby „Maniac“ opět roznítila v kotli šílené emoce a davový zpěv. A to jsem v tu chvíli vůbec netušil, co přijde s jejich druhým vystoupením…
UNLEASHED
[Moonroot] Ani na Unleashed, kteří přijeli oslavit svých pětadvacet let, jsem nemohl chybět. K mé radosti nebylo vystoupení jen o novějších věcech, ale zazněly i songy z „Hells Unleashed“ a „Victory“, při „Dont Want To Be Born“ jsem si div nevyřval hlasivky. Dost jsem jen litoval malé slyšitelnosti sólové kytary, která mi v některých kouscích hodně chyběla a muselo se domýšlet.
PRVNÍ HOŘE
[Epizeuxis] Po vystoupení První hoře jsem k sobě zaujal pochybnosti v ohledu, zda s pankáčstvím opravdu nemám nic společného. Ze setu, který mi zprvu připomínal pubertálně ucajdanou, byť nadprůměrnou show, se brzy stala takřka ikona humppa hudby, před kterou by se místy mohli červenat i Eläkeläiset, hehe. Byla to sranda. Těžkotonážní sranda. Proudy legrace a bordelu a tak jsem v podstatě přestal vnímat hudbu samotnou a oprostil se tak od věcí, které mne zezačátku lehce iritovaly. První hoře zkrátka vygumovali moji nebohou hlavu a naservírovali mi nekompromisní zábavnou divočinu, která se mi zapsala do šedé kůry. Pokud bude ta možnost je vidět někdy do budoucna, neváhám ani minutu...
[Stick] Po vystoupení Skeletonwitch a menším osvěžení jsem zabloudil do Metalgate Stage, kde peklo rozpoutali pražští První hoře. Vůbec jsem nevěděl, o co jde, tak mi s prvními vteřinami spadla tlama z toho, co jsem uviděl. Pětice v obskurních kostýmech, z nichž nejvíc vynikal klaun s tahací harmonikou a zbytek osciloval někde mezi obskurní sedmdesátkovou sci-fi a mnichy z kláštera? Nějak jsem vůbec nevěděl, co to má být. Pak se spustil totální nářez, kombinující metal, punk a kabaretní muziku, opravdu řádná divočina a perfektní, originálně napsané texty. Pokud zrovna šašek nehrál, doplňoval textovou náplň názornou mimikou. Oba zpěváci zpívali naprosto neskutečným způsobem a celý ansámbl tvořený naprosto neuvěřitelnými muzikanty procházel celým hudebním spektrem, kam až oko dohlédne. Pro mě asi největší překvapení festu a taky mi připadali jako jedna z mála skutečně dobře nazvučených kapel na Metalgate Stage, ani mi to nepřipadalo zbytečně nařvané. Charisma, energie a výborné muzikanství se zde skloubilo v jednom. Bravo.
[Jacques] S českou avantgardou První hoře jsem moc seznámený nebyl, tak jsem šel víceméně na blind, a jak se to vyplatilo! Energické, spontánní, hopsací, praštěné, uhozené, prostě a jednoduše skvělé. Nic jsem si tak dlouho neužil. Tvorba První hoře mě naprosto minula, ale i tak jsem byl moc rád, že jsem je viděl. Atmosféra byla taky skvělá, plná absurdity a praštěnosti. Zvuk také dobrý, takže si nebylo na co stěžovat. Jejich zjev byl opravdu komický, klaun, rádoby star-trekovské uniformy celému vystoupení dodávalo nádech rebelie proti zajetým kolejím.
SIX FEET UNDER
[Dufaq] I přesto, že jsem měl v plánu v pátek odpoledne stihnout pár kapel, všechno bylo nakonec jinak kvůli lidem, které jsem stále někde potkával, a tak druhou páteční kapelou byli až Six Feet Under. Otevřeli set velice pěkně a i výběr skladeb později byl na jedničku, ale ten zvuk. Co to kurva mělo být? Určitě to nebylo tím „kde jsem stál“, protože i přemístění nepomohlo. V polovině setu se mě zmocnil hlad, tak jsem vyrazil na všemi oprávněně chválenou dančí klobásku. Nutno podotknout, že s žvancem v puse a hodně velkým odstupem se mi zvuk zdál pak lepší, ale možná to bylo vážně jen tou vzdáleností.
[Stick] Z desky mě nikdy nebavili, ale naživo mě přesvědčili už předloni, tudíž jsem si na ně šel zablbnout i letos. Opět slušný death’n’roll s decentní stylizací a Chrisem Barnesem, jakožto jeskyním mužem, vytírajícím podium svými brutálními dready. Jasně, žádný velký vývar to nebyl, ale prostě solidně odvedený výkon s bonusem v podobě „Hammer Smashed Face“. Od koho tento vál původně pochází, snad doplňovat nemusím.
BLINDEAD
[Epizeuxis] Na Blindead jsem se opravdu těšil a taky jsem i přibližně věděl, co mám čekat. Vlastně to pro mne byl jeden z hlavních tahounů celé akce. Na druhou stranu jsem netušil, jak se zhostí partu na jedné z hlavní stage uprostřed parného odpoledne. K výsledku ale nemám co dodat. Nebýt té zesviněnosti v podobě podivného času ( holt stojí vytvoření takového festivalu spoustu kompromisů), prostě bych napsal jenom „Blindead byli skvělí“. Příjemná a výživná vzpomínka na časy, kdy jsem „Affliction XXIX II MXMVI“ poslouchal skutečně často a pozorně.
[Wohma] Kapelu Blindead jsem osobně poznal až krátce před Brutal Assaultem a z nahrávek na mě působila jako pokračovatel Katatonie z přelomu tisíciletí. A to já můžu! Možná jsem měl přehnaná očekávání, možná jsem si jen předem náhodou pustil zrovna ty písničky, které mi jako jediné sedí, ale vystoupení Blindead bych zařadil spíše mezi zklamání tohoto ročníku. Nemůžu říct, že by kapela hrála špatně nebo že by zpěvák Patryk zpíval falešně, jen to celé jaksi nefungovalo, nezanechávalo to ve mně žádný dojem.
THE DEVIN TOWNSEND PROJECT
[Dufaq] Na Devina jsem se hodně těšil. Neustále jsem hleděl na oblohu, zda zas nepřijde nějaký liják, ale jediná smršť, které jsme se dočkali, byla smršť vtipů, nadsázky a skvělých skladeb. Devin od příchodu zas sršel vtipem, páchl potem a močí a urážel každého metalistu, který mu kdy dal koňára do ramene za to, že má malý penis. Jeho set obsahoval průřez jeho bohatou diskografií, nejen z tvorby The Devin Townsend Project, ale i jeho sólovek. Skladby pěkně střídaly atmosféru, takže po odlehčených a vtipnějších přišlo i na emotivně laděné věci a pro mě byl jednoznačně vrcholem „Deadhead“, při které mi běhal mráz po zádech ještě další dvě skladby. Třešničkou jeho vystoupení byla skladba „Bad Devil“. Lepší by to bylo už jen kdyby Devin požádal o Circle Hug a nebo kdyby se při „Supercrush!“ na pódiu objevila Anneke.
[Epizeuxis] Ach ano, viděl jsem i Devina. Z povzdálí jsem sledoval tohohle mága stejně jako před lety. Nicméně, hudbu jsem vnímal jenom jako příjemný doplněk, moje pozornost totiž non-stop patřila videoprojekci, která mne uchvátila natolik, že jsem na podium pohlédl jenom sem tam. Když se objevila scéna s pekelným sado maso vlakem a konfrontací Devina s nemravným staříkem, řval jsem smíchy. Zvláště pak ve chvíli, při které z kabiny vlaku vykouklo cosi zeleného (krokodýl? Ziltoid?) v mašinfýrovské čepici. Nedivte se proto, že vám o hudbě nic neřeknu, neboť pohroužen do svého rozjímání jsem konkrétně viděl vskutku jenom výrazné věci.
[Stick] Devin platí v současnosti za jednoho z nejaktivnějších muzikantů, který se neštítí opustit metalové pole směrem k rozmanitosti. K tomu také patří k jedněm z nejsympatičtějších frontmanů vůbec. O tom jsme se mohli přesvědčit i tentokrát. Vystoupení zvukově možná jedno z nejlepších vůbec, muzikanství a odlehčená atmosféra a Devinovy úsměvné průpovídky. Především kecy o přirození a způsob, jakým se vypořádal s malými technickými problémy s laptotem. Zahrál svůj klasický festivalový set, tudíž se tu objevily skladby z „Ocean Machine“, hitovka „Kingdom“ či tvrdá „Grace“. Pro mě byl však vrcholem nádherný kus z „Accelerated Evolution“ s názvem „Deadhead“. V tu chvíli se z pódia linula čirá magie a mě nepřecházela husí kůže ani na vteřinu. Absolutní pohlazení na uši i na duši a já doufám, že Devin vydrží tvořit ještě dlouho a zůstane mu ta skvělá fazóna, jakou má již pár let. Jediné, co mi trochu nešlo k duhu, byly ty hipísárny o lásce pořád dokola. Ale proti gustu, chápu, že má teď radost ze života. Inspirativní to každopádně bylo nejen po hudební stránce.
MANES
[Dufaq] Při odchodu z Devina k zadní Metalgate stage jsem se prodíráním mezi hordami zpocených a pivem páchnoucích vikingů nestačil divit, jakou komedii si na pódiu nachystali Amon Amarth. A to z těch hlav prý prskal kouř a šlehaly plameny. Ještě že jsem tam nebyl…
Pardon, to jsem si jen tak bokem neodpustil poznatek z cesty na Manes, kteří pět minut před desátou rozjížděli svůj akustický set, během kterého představili i nové skladby, které jste si mohli odpoledne poslechnout na pre-listening session. Musím říct, že akustický set v šapitó byl chvílemi dechberoucí, upřímný a plný euforie, která hlavně sálala ze samotných interpretů, kteří po deseti letech spolu stojí na pódiu a poprvé v historii živě hrají nové skladby. Zážitek pro obě strany, který jen tak neuvidíte. To, že to byl první koncert mimo Norsko, už ani zmiňovat snad nemusím. Jen trošku přeběhnu a řeknu, že z tohoto setu jsem byl odvařený víc, než z toho následující den.
[Epizeuxis] Kdyby nebylo přítomnosti Manes, patrně by mne na letošní Brutal Assault nikdo nedostal. Vidina několika setů se však rýsovala jako příjemná katarze. A taky že byla. Když odhlédneme od faktu, že v Metalgate stanu se zvučilo až nepříjemně dlouho, byl jsem dozajista odměněn živým vystoupením kapely, ve které jsem prakticky nedoufal. Set postavený z kombinace skladeb desek "Vilosophe", "How The World Came to An End" a nové desky, kterou ten den mohli návštěvníci festivalu vyslechnout na předváděcí přednášce se tak stal okamžikem, kdy jsem non-stop zpíval své oblíbené skladby jako "Diving With Your Hands Bound", "Deeprooted" nebo "Ende". Výtečný pocit odnesený z komorního vystoupení podtrhl fakt, že Manes je skutečně povedená, sympatická parta, jenž živáku dokáže vdechnout kvalitu a punc studia a přitom se nejedná o žádnou sterilní nudu. Nečekal jsem nic jiného - vrchol celého festivalu. A to jsem se ještě těšil na jejich následující vystoupení...
[Jacques] A nyní přichází to, kvůli čemu jsem na Brutal Assault hlavně přišel a jest to první mimo-norské vystoupení modly avantgardního metalu Manes. Jejich první set odehrávající se v šapitó měl být spíše ambientnější, zatímco jejich druhý set odpoledne následujícího dne na hlavní stage se měl pohybovat v energičtějších rovinách. A teď k samotnému vystoupení. Norští mágové hráli jak z desky „Vilosophe“, tak z „How the World Came to an End“ a pak i z nového, ještě nevydaného, alba „Be All End All“. Zazněly například tracky jako „Deeprooted“ či „Ende“ apod. Něco tak intenzivního jsem zažil jenom na God is an Astronaut den předtím. Atmosféra by se dala krájet, celý set do sebe skvěle zapadal, všechno šlapalo jako hodinky. Celé to uteklo jako minuta a MANES odcházejí, ale publikum je lačné po další dávce, tak si vyřve přídavek a pak je opravdu konec. Obrovská škoda, jejich show měla příslovečné koule.
SHINING (Nor)
[Dufaq] Z Manes jsem doslova běžel k hlavní stage, abych stihl Shining. To přebíhání mezi hlavními stage a tou zadní mě neskutečně sralo. Ale co už. Pódium zdobí obří vlajka Shining, vše laděné do červena a bez nějakého čekání a překvapení se rozjíždí první tóny skladby „I Won't Forget" z aktuální nahrávky „One One One“. Netrvá dlouho, abych dal za pravdu tvrzení, že Shining patří aktuálně mezi jednu z nejzajímavějších živě hrajících kapel. Energie, šílenství, zběsilost, propracovanost a osobitost. To jsou hlavní výsady této smečky, kterou všem doporučil i samotný Devin na konci jeho setu.
[Jacques] Po Manes jsem musel běžet na další norské mágy, tentokrát na Shining a jejich black-jazz. Přiběhl jsem po první skladbě a opravdu mě štve, že jsem neslyšel hitovku „I Won’t Forget“ z posledního alba „One, One, One“, ale co se dá dělat, alespoň jsem stihnul „Fisheye“ nebo „The Madness and the Damage Done“ z předchozího alba „Blackjazz“. Zběsilá kytarová nebo saxofonová sóla frontamana Jørgena Munkeby byla opravdu skvěle provedená, jak po technické, tak po hudební stránce, prostě to tam jel jak utržený ze řetězu. Jeho vokál tomu celému dodával nádech šílenosti a mentální nevyrovnanosti. Mě jejich elektro-black-jazz prostě baví.
[Moonroot] Třebaže se od konce festivalu dušuji, že má Top3 nemá pořadí a jednoznačného vítěze, musím s odstupem přiznat, že Shining byli pro mě na devatenáctce headlinerem a má obrovská očekávání byla nejen vyslyšena, ale i předčena. Klobouk dolů před touhle originální sebrankou, jednotlivé songy válcovaly posluchačstvo a dělaly s ním věci nevídané. Celý zážitek ještě umocnil okraj obřího kotle, kde jsem se zády ocitl, a adrenalin s ním spojený. Z této pozice mohu hlásit, že mi nad hlavou proplula kupředu dobrá pětina publika, ta hudba dělala s lidma divy.
[Stick] Tohle jsem fakt nepochopil. Z desek je mám rád, ale naživo to působilo jak devět různých kapel dohromady. Pazvuky, nejasná struktura, vůbec jsem nepoznal, která bije. Zkrátka to naživo znělo jako strašná blbost.
[Wohma] Od Shining jsem toho očekával opravdu hodně. Už při prvních posleších desky „One One One“ jsem si říkal, že je plná písní, které nejen že zní skvěle z alba, ale budou setsakramentsky dobře fungovat i naživo. S potěšením mohu poreferovat, že má nemalá očekávání byla zcela naplněna: sice jsem si pak připadal, jako by můj mozek někdo prohnal kafemlejnkem, ale to k norským Shining tak nějak patří. Frontman Jørgen řádil jako pominutý, hbitě měnil kytaru za saxofon a sázel jednu psycho-jazzovou melodii za druhou. Celá kapela působila neuvěřitelně sehraně a energicky (ostatně energii by těmhle původně jazzmanům mohl závidět kdejaký metalista či kórista) a bylo vidět, že do vystoupení dávají opravdu maximum. Pohled do davu skákajících či jinak křepčících diváků, kteří vypadali, že z black-jazzového nářezu přišli o rozum, byl skoro tak dobrý jako sama hudba. Pokud byste mi dali nůž na krk a chtěli po mně nějakou výtku, asi bych ji mířil k výběru (či spíše pořadí) písní: začalo se těmi nejhrubějšími vypalovačkami z „One One One“ a pokračovalo se k divnějším a divnějším písním. Při takovém pořadí bych čekal zase nějakou vypalovačku na konec, ale ta se nekonala. Jde ale jen o naprosto bezvýznamné smítko na kráse celého koncertu.
AMON AMARTH
[Stick] Jak vtipně poznamenal jeden kamarád, kluci z Amon Amarth se naučili hrát na kytary, a tak začali znít jako Helloween. Dal jsem jednu skladbu a utekl pryč, Hegg je sice sympaťák, ale jinak nuda a šeď. Nezachránili to ani papundeklový draci.
ENTHRONED
[RaznAgul] Na Enthroned do brutálního šapitó, tolik to omílaného pro své zvukové i vzduchové mouchy, se mi nijak zvlášť nechtělo. Jaká by to ale byla chyba, nechat si tuhle bandu tentokrát ujít! Kapela působila neobyčejně magicky a dodával tomu i pořízek Nornagest, který jindy naživo na mě dělával spíše dojem slona v porcelánu. Navlečený v křiváku nebral ohled na nedýchatelno a jel si svoji pekelnou šou s nabitou smečkou v zádech. Hodně povedenou letošní desku představily skladby „The Edge of Agony“ a „Baal al Maut“, z předchozích fošen zazněly třeba „Nonus Sacramentvm (Obsidium)“ či „Through the Cortex“ a z dávných věků byla vymetena rouhavá „Ha Shaitan“. Black metalová mašina neúprosně cupovala vše kolem, pádilo se bez přílišných keců mezi skladbami a celé vystoupení mělo ten pravý infernální zážeh a lavinový spád. Jen jsem trochu nepobral, proč Nornagest děkoval svým černým ovečkám za aplaus „spasíba“.
[Moonroot] Z jazzíku pekelníkovi přímo na lopatu. K šapitó jsem dorazil s předstihem a stihl tak ještě poslední čtyři songy Enthroned. Nedostal jsem se dál, než ke zvukaři, vlastně jsem se o to ani nepokoušel, výhled byl dobrý a zvuk se zdál taky obstojný. Jakožto posluchač spíš nových desek jsem byl s výběrem spokojený, ti co radši starší období kapely museli být však dost zklamaní, pokud se setlist točil od začátku kol posledních čtyř záseků.
MGLA
Moonroot Příchozí Mgla mě popravdě zdaleka neuzemnila tolik, jako před pár měsíci v Praze s OTOH, Svartidaudi a tuzemskými Cult of Fire. Přitom zvuk měli celkem dobrý, vystupování sebevědomé. Možná jsem nerad viděl samotné hudebníky před koncertem, celá ta odlidšťující image a stírání osobnosti tím pádem dost ztratila váhu. Příště na ně zajdu rád znovu, ale do klubu, na fesťáky se tahle polská sebranka nehodí, ani na malá „klubová“ pódia.
COMBICHRIST
[Dufaq] Rozhodovat se, které kapele dám přednost, když se jejich hrací časy kryly, byl nelehký úkol. V případě Mgla vs. Combichrist jsem měl jasno, protože poměr, kolikrát sem je viděl živě, Mgla válcovala 3:1. A nakonec jsem asi udělal dobře. Combichrist ukázali to, co málokterá metalová kapela umí. Svou show rozjeli takovým stylem, že nakonec rozhýbali i ty, co už usínali opření o zvukařský stánek. Málokomu se podaří udělat v kotli větší bordel než Converge a Combichrist se to povedlo. Svůj set, který hlavně čerpal z aktuální nahrávky „We Love You“, uzpůsobili právě vystoupení na BA, takže starší skladby, na kterých kytara normálně přítomna není, upravili a zahráli je mnohem tvrdší a agresivnější, než kdy před tím. Můžete si říkat, co chcete, ale takové vystoupení jen tak nevidíte. Bubny létaly vzduchem, kytarista skákal při hře do davu, basák požíral ručník, pot a voda stříkaly do lidí proudem. Zvuk byl sice dost nahlas, ale v jejich případě to vůbec nevadilo. Combichrist byli víc metal, než většina metalových kapel festivalu.
[Jacques] Zakončení pátečního večera se neslo v duchu industrialu norských Combichrist, kteří předvedli show, na kterou budu ještě dlouho vzpomínat. Po podiu válející se buben, šílený zpěvák. Skvělá rozbíječka, kterou jsem si užil. Škoda, že páteční večer jsem se skoro nezastavil a mé nohy se podle toho také ozývaly, takže jsem neviděl celou dobu na podium. Jinak co se týče setlistu, výběr zřejmě dobrý, nemám totiž tyto týpky tak moc naposlouchané, ale poznal jsem asi nejznámější track od nich „What the Fuck Is Wrong With You?“. Technicky taky dobré, zvuk byl skvělý a žádné kiksy se nekonaly.
[Stick] Na tyhle tanečníky jsem se těšil neskutečně. Protože jsem se bál, jak dopadne Mgla na třetím pódiu, oželel jsem je zrovna, a šel si rovnou stoupnout na tuhle tupárnu. Když jsme vyčkávali při zvukovce, zaslechl jsem kolem sebe lidi debatovat o tom, že kapela není zrovna v nejstřízlivějším stavu, tak jsem byl zvědav, co z toho nakonec vyleze. A s první skladbou „We Were Made To Love You“ to vybuchlo jak bomba, naprosto strhující nástup, zadupávající do země vše kolem. Nějakou dobu jsem se musel zorientovávat, co se na tom pódiu vlastně děje, bylo to divoké a agresivní. Transsexuální baskytarista mě mátl asi co minutu tím, že jsem skutečně nemohl přijít na to, jaké pohlaví tam stojí. Energický projev zpěváka Andyho nenechal nikoho na pochybách, kdo je tady šéf. Celá banda hrála velice energicky, byť chvílemi se dostavovaly takové slabší pasáže a zmatek, který byl nejspíš ovlivněn pozměněným stavem vědomí. Nejvíc se projevil především bubeník Joe Letz, neustále vyhazující paličky a skopávající část bicích. To celé završil pokusem o jeho odhození z pódia. I tak to prostě byl fakt taneční nářez, jak má být. Během nějaké doby si kapela určitou část davu skutečně podmanila a vyzvala k hromadnému vztyčování prostředníků. Setlist se skládal z novějších, kytarovějších věcí, ale i tak nechyběla nějaká ta tupárna a nepostrádalo to šmrnc. Jeden z top tohoto ročníku. Mrzela mě „tolerance“ některých neandrtálců, kteří si neodpustili vrhnutí kelímků směrem k pódiu. Škoda, že této demenci nelze nějak zvlášť zamezit.
WORSHIP
[Dufaq] Nečekal jsem, že Němce stihnu, ale kvůli časovému posunu se mi to povedlo a musím říct, že nic lepšího na spaní jsem si vybrat nemohl. Dvě skladby mi sebraly vše, co jsem během Combichrist načerpal, takže jsem se lehce deprimován a silně uzívaný odporoučel do stanu. Worship tedy splnili účel.
[Wohma] Worship byli jedni z mála zástupců doom metalu na letošním BA (spolu s Nighftall, kteří hráli ve stejný čas! Naprostý a úplný dramaturgický fail). Z předchozích zkušeností vím, že jejich koncerty jsou vždycky takový malý svátek, ale festivalové podmínky leccos změní. Když však Worship spustili své táhlé tóny plné zmaru, všechny pochybnosti byly tytam. Popravdě ani moc nevím, co napsat, protože v průběhu vystoupení jsem byl myslí někde jinde – jen nevím, jestli někde v astrálních výšinách, nebo v podzemních hlubinách pekla. Asi od každého trochu.
SPASM
[Stick] V sobotu jsme to vzali hned zkraje a vyrazili jsme na drum’n‘bass grind v podobě Spasm. Nechyběly boratky ani maska s krásným velkým údem místo nosu. Nazvučený to bylo totálně otřesně, to však přítomným grinders ani mně toliko nevadilo. Byla to i tak legrace a i já jsem si nejednou zaskákal. Frontman Copretina uzemňoval svými prasáckými hláškami a rozhodně to tak jako tak byl solidní start do finálového festivalového dne.
MARTYRDÖD
[Dufaq] V sobotu jsem se hecnul a první kapelu viděl už po poledni. Ačkoliv očekávání bylo vcelku velké, to polední vedro a slunce mě tak ubíjelo, že jsem vydržel jen asi tři songy a to jsem se krčil ve stínu. Ne, skutečně to bylo silnější než to, co švédští crusteři předváděli. Ale cení se to, že i tento styl dostal na BA svůj prostor.
INSANIA
[Stick] Borci už patří ke klasice české tvrděrockové muziky, i tady ukázali, že jsou stále plní energie a jejich rýmovačky mají hlavu a patu. Muzika, i když je většinou řazena pod hardcore či crossover, netvoří ani jeden stereotyp výše zmíněných stylů.
MANES
[Dufaq] To sobotní vedro mě tak zničilo, že sem se pak dobelhal až na druhý set Manes. Ten však už nebyl tak silný, jak ten akustický. Ne, že by byl horší, to vůbec ne, ale jeho až hypnotická atmosféra mi do toho vedra, světla a na velkém pódiu prostě nefungovala. Projekce za kapelou nebyla vidět, takže člověk zas přišel o kus zážitku. Raději bych je nechal v šapitó a výsledek by byl rozhodně lepší.
[Epizeuxis] A poté zase Manes. Uvolněné, méně komorní představení se slilo s tím pátečním v jedné jediné věci - a to skladbě „Ende“ na konec. Jinak došlo na osvědčené kousky, které mne opět dostávaly do varu. Jednoznačným vrcholem byla „Nodamnbrakes“ nebo absolutně luxusní „Neoflagelata Revision“, došlo však i na novinky, třeba i na "Blanket of Ashes" - takže se pělo, až se hory zelenaly. Celkově jsem si odnášel moc dobrý dojem z faktu, že i na hlavním podiu dokázali Manes vykouzlit příjemný part, čemuž přispělo posezení v čajovně před setem samotným.
[Jacques] V sobotu se odpoledne konalo další vystoupení Manes, tentokráte na velkém podiu. Ač set a všechno okolo bylo dobré, tak to postrádalo komorní atmosféru. Neberte to tak, že si stěžuji, i tak jsem si jejich druhý set užil na maximum. Mohli jsme slyšet opět průřez alb jak z předchozího dne, s rozdílem tracků, hrálo se například „NoDamnBrakes“ nebo „Blanket of Ashes“ a zakončení opět patřilo „Ende“. Tento track je prostě magický a já ho zbožňuju. Rád bych nyní zhodnotil oba dva sety Manes v pár slovech, jednoduše se jednalo o skvělou show a já jsem rád, že jsem konečně mohl vidět tuto kapelu na živo, i když to možná bylo naposled. Jednalo se o historický okamžik. Tedy alespoň pro mě.
IMPALED NAZARENE
[Dufaq] Kdo by se nechtěl podívat na tuhle kultovku, že? I mě Finové zajímali, ale utekl jsem z nich dřív, než jsem původně čekal. A to kvůli dvěma faktům. Mikka už nemá ten vokál, co měl a který ho dělal tak typickým, ale to by až takový fail nebyl. Problém byly bicí, které mi rvaly uši tak silně, že jsem musel pryč.
[RaznAgul] S živými Impaled Nazarene jsem měl tu čest před deseti lety na Brutal Assaultu ve Hvozdu u Konice. Tehdy Finové doslova rozmetali ještě hluboce undergroundový fesťák. Stejné a ve větším jsem od nich čekal i letos. Mika Luttinen a spol. ani tentokrát nezklamali. Kapela letos přišla s hodně povedenou deskou a sebevědomě z ní odehráli hned čtyři skladby a všechny to perly („King Reborn“, „Flaming Sword of Satan“, „Vigorous and Liberating Death“, „Pathological Hunger for Violence“). Jejich punkem načichlému black metalu neubralo ani to, že hráli za bílého dne a v nepředstavitelném hicu. Mika už po několika minutách doslova cedil pot, ale neúnavně vydržel naplno hecovat sebe, kapelu i zfanatizované řady pod pódiem. Zničující metelice se rozjela s hitovkami „Armageddon Death Squad“ a „Ghettoblaster“. Došlo i na black metalovější „The Horny and the Horned“ a hned po ní si posedlí fans vyskandovali další temný flák, „Sadhu Satana“. Kapela se ani na chvíli nezastavila a zcela naplnila to, co její frontman na začátku vystoupení sliboval. Totiž s ničím se nesrat a vyhrazený čas nekompromisně a v plných odbouchat. Frontální útok skončil až se závěrečnou „Total War – Winter War“. Nezůstala na mně suchá nit.
[Stick] Na tyhle prasácké Finy jsem se těšil, nicméně mě po několika skladbách vedro a přímo pařící slunko vyhnalo do Octagonu aspoň směrem k televizi, kde jsem dokoukal většinu jejich vystoupení. Jednoduchá stylizace, maskáče, skoro statická kapela, ale přesto tomu nechyběly koule. Prostě klasický black metal made in Nazarene. Ke konci už mi to ale připadalo trochu jako kolovrátek, skladby vyznívaly spíše na jedno brdo.
OKKULTOKRATI
[Epizeuxis] Na Okkultokrati jsem se nechal ukecat v podstatě náhodou s tím, že je to prasečina ve stylu Martyrdöd, co koncertuje pro dvacet lidí v pražských kavárnách. A tak jsem se na vlastní uši seznámil s touto mordpartou v Metalgate stanu a přesvědčil se o tom, že na tomhle festivalu se zkrátka paří na to, co nemá. Naopak, na to, co k divočinám vybízí, skotačilo naprosté minimum. I tak jsem si tuhle zabijárnu užil. Ultrarychlá smršť, kterou bych zařadil někam k crustpunku a blacku si získala rázem mé sympatie a jedno vám povím - jestli zase budou někde koncertovat v kavárně pro komorní publikum, jsem tam jako na koni.
[Stick] Na třetím pódiu během setu Impaled Nazarene začali řádit tito dřevorubci. Ty jsem strávil u kraje stanu, abych měl přístup aspoň k nějakému vzduchu. Jejich sludge silně šmrncnutý hácéčkem byl strašlivě humpolácký, stejně jako neurvalý křik zpěváka Henninga. Slušně to odsýpalo, ale nebylo to pro každého, tak ta odezva nebyla úplně nejlepší.
IN MOURNING
[Stick] Po norském bordelu se již na scénu chystali další Skandinávci In Mourning. Borci hrají melancholický, melodicky laděný death metal s progresivními prvky, tedy spíš věc, kterou příliš čtenářů ani redaktorů Mortem zinu asi nevyhledává. A že jsem se rozhodl vytrpět zvukovku i celé vystoupení ve druhé řadě, jelikož pro ně mám slabost již několik let, toho jsem vůbec nelitoval. Kapela odehrála jen nějakých pět skladeb, povětšinou z poslední řadovky, ale i tak měli ve stanu narváno a mám pocit, že i reakce publika patřily k těm nejlepším a nejbouřlivějším. Je vidět, že bych je tu nejen já rád viděl na samostatném klubovém koncertě, třeba si toho někdo všiml a nakonec je pozve. Atmosféra byla delikátní, hráčské výkony strhující a všichni muzikanti charismatičtí a energičtí. Jen ten přepálenej zvuk mi málem urval hlavu. Největším vrcholem byla asi dlouhá „Colossus“ a gradující „From A Tidal Sleep“. Pro mě další z top vystoupení a splněný sen. Kdo nebyl, může jenom litovat.
[Wohma] Sobotní program se pro mě nesl zejména ve znamení In Mourning, kteří se svým zatím posledním albem „The Weight of Oceans“ vyšvihli pekelně vysoko na mém žebříčku oblíbených kapel. O to větší bylo moje zklamání, když šapitó rozezněla úvodní píseň: zvuk byl naprosto a totálně neposlouchatelný. Švédská pětice se snažila, seč mohla, a věřím, že s lepším zvukem by to bylo vynikající vystoupení, ale když si k bicím a vokálu musí člověk basu a kytary jen domýšlet, „trochu“ to kazí zážitek. Těžko napsat něco víc – pravděpodobně největší průšvih letošního ročníku (pokud nepočítám „vynikající“ vystoupení Slayer ).
SODOM
[RaznAgul] O živých vystoupeních Sodom nekolují zrovna lichotivé zvěsti. To assaultovské rozjeli s erbovní „Agent Orange“ a vypadalo to, že alespoň pro tentokrát dají zlým jazykům na frak. Parádní nakládačka jak kdysi před lety z burzovních magnetofonových pásků a těžká nostalgie k tomu! Problém této kapely asi nebude, jak své věci hrají, ale co z nich při koncertech hrají. Sodom sice mají mrtě desek, koncertně ale až příliš sází na staré pecky. Naživo žijou hlavně z původní podstaty, což může mrzet, pokud nejste zrovna notorickým nostalgikem. Pro pamětníky se ještě hrály třeba takové „Outbreak of Evil“, „Blasphemer“, „Sodomy and Lust“, „The Saw is the Law“ či hlavotřasná bombardovačka „Ausgebombt“. A „Remember the Fallen“, znějící dost divně, vyvedená v jakémsi bludném riffu či popletených tónech. Z poslední, loňské desky pak jen skladba „Stigmatized“. Angelripper své publikum mezi skladbami opakovaně ujišťoval, jak moc jej miluje, a úměrně tomu do muziky sázel výživnou thrashující energii. Všechno fungovalo náramně, jen jsem měl pocit, že to chce trochu víc. Totiž víc z nové krve. Starouši SODOM sice dnes mají mladého, dravého bubeníka, ten to ale nezachrání. Chtělo by to koncertně oživit skladbami z čerstvějších desek.
EXIVIOUS
[Dufaq] Na holandské techniky jsem byl hodně zvědavý. Zvuk měli fajn, hrálo jim to, že se člověk nestačil divit, jak to vůbec stíhají, ale po chvíli toho bylo na mě až moc. Věřím, že aktivní hudebníci museli chrochtat blahem, ale na mě bylo těch postupů a tónů v tom parném odpoledni až moc.
CARNIVAL IN COAL
[Dufaq] Večerní maratón se mi neplánovaně posunul až k deváté hodině, i když jsem původně chtěl vidět Sickovky i Krabathor, ale potkal jsem Manes a vše bylo jinak. Společně s nimi jsem tedy vyrazil na druhý set Carnival in Coal, který se celý nesl v duchu oslavy jejich debutového alba „Vivalavida“, takže se hrálo jen z něj. A já nevím co říct. Bylo to tak zatraceně dobrý, že jsem se nestačil divit. Hudebně pecka, zvukově taky a hlavně to bylo pojaté jako narozeninová párty a tak to i vypadalo. Circle pit a k tomu metalová verze vláčku v kotli. Takhle vedro v šapitó nebylo ani na Inquisition a to tam bylo třikrát více lidí.
[Epizeuxis] Carnival in Coal - stylová čuňačinka z Francie mi dala zapomenout na únavu a bolest svalstva jakousi podivnou směsí deathu a funky. Bylo to zábavné, hovadské a přitom jsem se skvěle bavil. Rozhodně senzačním bonusem byla pařící Markéta Wagnerová a přítomnost kluků z Manes v rámci drobného vtípku. Je příjemné dělat recesi a přitom mít hlavu a patu. Možná je to ostudné, ale na první seznámení jsem se příjemně pobavil.
[Jacques] Po vystoupení Manes jsme si s přáteli dali oraz, abychom nabrali sílu na další zběsilou noc, a proto jsme šli až na druhý set Carnival in Coal, který se konal v šapitó. Jejich předchozí set jsem neslyšel, tak nemohu srovnávat, ale jejich show byla dobrá, zábavná. Avantgardní metal z Francie mě opravdu bavil, hopsalo se, tancovalo se na všechny způsoby, každý si tam přišel na to svoje. Příjemný kotel bez ožralců. S odstupem mě opravdu mrzí, že jsem neviděl jejich předchozí set, to také mohlo stát za to.
KRABATHOR
[RaznAgul] Před odjezdem na fest jsem ani nepomyslel, že jeho naprostým vrcholem by se pro mě mohlo stát vystoupení nikoli black metalové kapely. Krabathor mě dostali, podmanili si a rozsekali. Jejich prvotřídní vystoupení se mi navždy a hluboko zarylo kamsi do fandovského nitra. Jakoby ani neuplynulo dlouhých jedenáct let, co se tahle smrtící bestie odmlčela. Trojice Bruno, Christopher a Pegas stanula na pódiu jak jeden kolos, pevně semknutá a dokonale sehraná. Jejich neúprosný death metal se valil ven s neskonalou silou a naplno vibroval prostorem josefovské pevnosti. Mělo to grády, ryzí metalovou auru, old-school nádech, přesvědčivost. Mělo to vše! Rozjeli to skladbou „Psychodelic“ ze svého dávného debutu a pokračovalo se peckou „Faces Under Ice“ z famózní řadové dvojky. Třetí skladba „The Truth About Lies“ z trojky a pak už se dál hrálo ze zásadních desek kapely na přeskáčku („Pain of Bleeding Hearts“, „In the Blazing River“, „Pacifistic Death“, „Unnecessarity“). Bruno se střídal ve vokálech s Christopherem v naprosté souhře, až přišlo nepochopitelné, že cesty těch dvou se mohly někdy rozejít. A sám si odmoderoval mezi skladbami celý set. Mluvil o nové fasádě starých mostů, vzpomněl na dávné časy „v maskáčích“, na bývalé členy kapely a děkoval lidem, kteří jí pomohli postavit se zpět na koncertní pódium. Nabádal své fans, ať zůstanou ortodoxní, a bylo hned jasné, co příjde. „Orthodox“! Nářez, který tahle kotlina jen tak nezažije. Bylo očividné, že Krabathor se po děkovačce mezi své ještě vrátí. Velkým a příjemným překvapením byla přidaná skladba „Apocrypha“ z osmaosmdesátkového, ještě česky otextovaného, dema. Definitivně se pak končilo „Imperatorem“. Jsem neskonale nadšený, že jsem tohle mohl zažít. Návrat legendy ve fantastické formě a vrcholném zážitku. A i kdyby ten návrat měl být jen pro tuto příležitost, i tak velké fandovské díky za něj!
[Stick] Návratové vystoupení této české death metalové legendy patřilo k jednomu z největších taháků letošního Brutal Assault, tudíž se na ně navalil ohromný počet lidí. Že jsou hoši opět rádi spolu, bylo zcela evidentní, muzice nechybělo nasazení ani tah na bránu. Občas jsem zaslechl nějaký úlet na kytarách, ale všichni jsme jenom lidi. Jen bych si přál, kdyby Bruno míň mluvil a víc hrál, mohli jsme mít tak dvě skladby navrch. Ale i tak skvělé vystoupení, a jsem zvědavý, co pro nás čekají do budoucna, zda skončí jen u tohoto koncertu, nebo bude deska a další koncerty? Kdo ví. Každopádně lepší začátek reunionu si kapela přát nemohla. Zazněly opravdu všechny zásadní věci a nakonec legendární „Imperátor“.
DOWN
[Epizeuxis] Down jsem díky Carnival in Coal stihl o něco později, každopádně jejich set byl naštěstí dostatečně dlouhý, abych si jej mohl vychutnat. Těšil jsem se na špinavý, jižanský rokenról a ten jsem taky dostal. Zazněl docela skvělý průzor diskografií, který jsem si užíval, včetně „Beneath The Tides“, „Witchtripper“ nebo stařičké „Pilllars of Eternity“. Postrádal jsem už jenom akorát „The Seed“ - na druhou stranu, netuším, zda jej nehráli před mým příchodem. Každopádně Phil je stejný, správný špinavec jako z nosičů. Nehledě na přidanou hodnotu v podobě záchodového humoru a siláckých řečí, které k němu tedy pasují jako prdel na hrnec narozdíl od různých rádoby metalových drsoňů. Spokojenost a blaho, vy parchanti!
[Stick] Z desky se mi doma docela líbili, tak jsem ze zvědavosti chtěl kouknout, hlavně vidět legendárního Phila Anselma, svého času démona a zpěváka kapely Pantera. No, úvod mi připadal tak příšerně rozpačitý, že jsem se nakonec odporoučel ještě při první skladbě. Celý rozpačitý dojem završil tím, že v kecání pokračoval ještě ve chvíli, když už se rozjíždělo intro následujících Satyricon. Taky si od fanoušků, kteří stáli kolem mě, vysloužil pár nehezkých přirovnání.
[Jacques] Jeden z mých velkých taháků byli Down, ale to prostě nešlo. Přehulená basa rvala uši, aspoň teda na místě, kde jsem stál. Set mi přišel málo energický a pořád na stejné brdo. Raději jsem odešel se připravit na Jesu než abych si zkazil dojem ještě více.
SATYRICON
[Dufaq] Mé dojmy ze Satyricon budou asi hodně lišit od obecného mínění, ale jedna z mých nejoblíbenějších kapel prostě propadla slávě a je to nich znát. Sborové „hey hey hey“ nastoupilo ještě dřív, než se rozehrála první skladba a já tušil, že to nebude to, co jsem měl na Satyricon rád. Ano, měli super zvuk, jsou to profíci každým coulem, ale nová tvorba mě nebaví ani na živo a nebýt skladby „Forhekset“, odešel bych asi dřív než v půlce vystoupení.
[Moonroot] Nemyslím si, že bych byl jediný, komu vystoupení Satyricon úplně nesedělo, alespoň v to doufám. Ne, že bych rád neslyšel klasicky „Mother North“, nebo „Forhekset“. I Frostovým peklům jsem opět rád přihlížel. Když si ale zrovna tyto dva songy dám do souvislosti a vzpomenu na atmosféru celé „Nemesis Divina“, je mi až smutně z toho, kam se za tu dobu Satyricon dostali. Ze Satyra je podbízivá rocková hvězdička, která dokáže stát minuty a minuty na odposlechu a tlouct divákům do hlavy, jak jsou nejlepší, jak posledně zpívali české hlavy stěžejní melodii „Mother North“ lépe, než jak ji kdy kdo zpíval. Přichází falešně skromný sklon hlavy a pokračuje tleskáním nadšenému publiku. Krásně novou tvář kapely budovanou postupně na posledních třech deskách a její posluchače ilustrovaly dvě vlhké fanynky vedle nás, které vypadaly, že si odskočily ze sobotní brigády a daly 1200Kč jen za to, aby si mohly se Satyrem zazpívat. Hnus velebnosti.
[RaznAgul] Ať si říká, kdo chce, co chce, mě Satyricon hodně baví, z desek starších i té nové, při koncertních vystoupeních, jakkoli. Naživo umí perfektně zacházet s energií, která je vměstnána do jejich skladeb, a i tentokrát to mělo pořádné grády. Začalo se pěkně od podlahy skladbami „Now, Diabolical“ a „Black Crow on a Tombstone“. Satyr majestátně opanoval pódium, kormidloval svůj dvojzubec, úsečně frázoval do Frostovy bicí rytmiky své pekelné texty a nechal si všemi, kdo se okamžitě dostali na stejnou notu, zobat z ruky. Z poslední, eponymní desky zazněly rozvláčná „Our World, It Rumbles Tonight“ a epická „The Infinity of Time and Space“. A hlavně úchvatná odsekávačka „Nekrohaven“. Za tuhle skladbu jsem byl rád. Blástovaný odvaz, který jsem si musel naplno užít, hlava nehlava. Strhával rozhodně víc než povinná „Mother North“, před kterou Satyr pochválil domácí publikum za vždy povedené pění oné všem známé melodie. Hymna je jednou prostě hymna. Finále přišlo s další tlučmistrnou parádičkou „K.I.N.G“. A zase se pařilo ostošet. Holt, tahle parta to umí. Ať už je to v klubu pro pár stovek lidí nebo venku pro tisíce, pokaždé dokážou vykřesat ze své nabité (a nověji i snivé) muziky vše, pro co má na ně smysl chodit.
[Stick] Tohle byla jiná káva. Satyr je suverén a výborný frontman, který nemá zapotřebí trapné pózy a vystačí si se svým ohromným charismatem. Navíc za sebou má výbornou živou kapelu, dodávající potřebnou energii. Je vidět, že udělat pořádné blackové vystoupení jde i bez pitomých serepetiček, ohýnků a kostiček. Setlist stál především na aktuálnějších věcech, ale hráblo se i do archivů, „Mother North“ na závěr nemohla chybět. Skvělý zvuk, skvělé výkony, a přestože se na adresu Satyrovy aktuální tvorby snáší ne vždy úplně pozitivní reakce, naživo všechny skladby fungovaly přesvědčivě.
JESU
[Dufaq] Nestihl jsem je celé, neboť jsem šel na Satyricon, což byla chyba, protože set Jesu mě zaujal mnohem více a hlavně mi skvěle sedl do aktuálního rozpoložení. Hlavně videoprojekce, která set doprovázela, přidala další rozměr, který umocnil můj zážitek.
[Epizeuxis]Můj druhý favorit celého festivalu, jehož poslední vystoupení na BA bylo sice příjemné a naplňující, byť nedokonalé. Nyní jsme se mohli těšit na videoprojekci pod Metalgate stage v mnohem příhodnější čas a tak nám hořkosladká dvojice připravila spoustu hudby v intimně anonymním rouše. I přesto, že se mi líbilo předešlé vystoupení, tohle jej o mnoho překračovalo. Zkrátka, tma a klid udělají své. A též příhodná hodina. A tak jsem se jednoduše ponořil do hloubky hudby, kterou vždy Justin tvořil a prorozjímal celý set v poklidné atmosféře v jedné z prvních řad. Vůbec, celý závěr festivalu stál za to.
[Jacques] Jesu je záruka kvality, jejich vystoupení bylo přímo magické. Dvě kytary, automatické bicí mě dokázali přenést do jiné dimenze. Krásná videoprojekce tomu dodávala určitou formu tajemna. Na přetřes samozřejmě přišel hit „Silver“. Jesu ví, jak zapůsobit. Kytarové riffy byly jak z jiného světa. Co víc k tomu říct – dokonalost. Zvukově se také jednalo o zdařilé vystoupení.
[Wohma] Jesu se naštěstí zvukové problémy vyhnuly, na čemž má asi zásluhu fakt, že hrají pouze se dvěma živými nástroji, ale kámen úrazu byl zase jinde, a to sice ve vokálech. Někomu může Justinův vokál na hranici (za hranicí?) intonace vyhovovat a připadat „autentický“, mě osobně ale silně iritoval. I přesto jsem se v místech, kde vokál příliš nerušil, nechal unášet na vlnách této podivné směsice stylů, která vyniká nejen šířkou, ale i hloubkou. Jesu jako jedni z mála také vyrukovali s projekcí, která byla rozhodně zajímavá a dokreslovala „jinakost“ této kapely. Mám velmi rozporuplné pocity, nicméně jsem rád, že jsem Jesu viděl.
CONVERGE
[Dufaq] Nerad bych se opakoval, ale Converge prostě umí a bordel, který rozpoutali se jen tak nevidí. Uprostřed circle pitu se partička fandů dokonce rozhodla skupinově zasednout a veslovat! Prostě pecka. Proto taky nechápu, proč bylo před pódiem tak málo lidí…
[Stick] Tito pánové mě předloni děsně zklamali, tak jsem jim dal letos šanci udělat reparát. A zvládli to na výbornou. Divoké nespoutané vystoupení, kterému kralovala neskutečná bicí kanonáda Bena Kollera a rozervaný vokál Jacoba Bannona. Celá kapela však jela s plným nasazením. Jelikož festival byl náročný, byli Converge poslední kapelou, kterou jsem viděl. Tak zas za rok.
MY DYING BRIDE
[Insomnic] Vidět My Dying Bride naživo pro mě bylo tak trochu zjevení. Jednak vím o tom, že Aaron Stainthorpe nerad hraje živě a jednak moc často nevystupují. O to větší a záživnější překvapení pro mě bylo, že nakonec můžu konstatovat, že pro mě šlo o jedno z nejlepších vystoupení na BA vůbec. Od Aarona jsem čekal nesmělé vystoupení, nakonec jsem však sledoval pódiovou prezentaci, která k hudbě seděla dokonale. Což znamená, že jsem měl celou dobu vedle požitku z hudby tak trochu strach o jeho psychologickou kondici. A to je správně. Celý set se nakonec My Dying Bride podařilo poskládat pro open-air vystoupení výborně, zahráli kultovní pecky jako “Cry of Mankind” nebo “She is the Dark”, ale i třeba “From Darkest Skies” z alba „The Angel and the Dark River“, které se mezi ty úplně nejpopulárnější neřadí. Třešničkou pak byl nádherně čitelný a silný zvuk, díky kterému mi ani nevadily třeba housle, které mi postupem času už na albech začaly lézt svojí uskřípaností na nervy. Abych výkon shrnul, byl jsem svědkem kvalitního staroškolského deathu, ale taky jsem se melancholicky zahloubal a těším se, že až My Dying Bride někdy znovu uvidím, bude jejich výkon snad stejně přesvědčivý jako na letošním BA.
AOSOTH
[Dufaq] Na frantíky jsem se hodně těšil a byl zvědav jak jejich koncert dopadne. Zvuk byl fantastický a záhrobní atmosféra naháněla strach už z povzdáli. Obzvlášť chválím vokál, který byl jak ze chřtánu pekla a druhá kytara tomu taky dost pomohla, protože když jsem je naposledy viděl jen s jednou, bylo to o dost „prázdnější“. Zkrátka a dobře, takhle vypadá rouhavý black metal.
[Epizeuxis] Aosoth bylo nemocné peklo. Je tedy pravda, že na klasickém blackovém koncertě jsem dlouho nebyl, ale tohle mne nutilo blít a podléhat rozkladu až do poslední končetiny. Negativistická hajzlovina každým coulem - a z mé strany naprostá spokojenost. Jedno z nejautentičtějších vystoupení, které jsem zažil. A které jsem protrpěl. Jestliže člověk skutečně neustále balancuje mezi pořádkem a chaosem, tak Aosoth jsou nesporným důkazem tohoto souboje. Vlastně se divím, že si nikdo neutrhl hlavu a nevyhřezl střeva!
[Jacques] Francouzský black metal má svoje určité tajemné kouzlo a Aosoth to ukázali ve vrcholné formě. Byť jsem nebyl přímo v hledišti a seděl jsem venku před stanem, tak jsem krásně slyšel veškeré vyhrávky, kterými jejich set přímo oplýval. Z mého pohledu se vydařil i zvuk, neměl jsem problémy rozpoznat nástroje, všechno bylo akorát. Za mě asi nejlepší blackové vystoupení na Brutal Assaultu. Jsem moc rád, že jsem se dočkal několika skladeb z jejich alba „III – Violence and Variations“, které je mým oblíbeným.
[Moonroot] Na Aosoth jsem se těšil od chvíle, co byli potvrzeni na festivalové soupisce. Má Top 3 je tímto kompletní – očekávání byla menší po předchozích zkušenostech se zvukem v Metalgate stanu. Říkal jsem si, že jen drobná zvuková chyba může Aosoth dost uškodit. O to monstróznější dojem ve mně zanechal však hned první, titulní song z „An Arrow in Heart“ naprostá šílenost, misantropie, rouhání zvukem, byl jsem nadšený nejen ze zvuku a energie kapely, ale i vděčný za nezkrácenou neklidnou pasáž alá Sephiroth v druhé polovině písně. A peklo pokračovalo. Šílené rytmy, krkolomné riffy, temně znějící prázdné struny. Pro mě to byla skvělá tečka za celým festivalem. Na druhou stranu, bohužel, protože za to, že jsem se vykašlal na Dodecahedron, si budu sypat popel na hlavu ještě hodně dlouho.
DODECAHEDRON
[Dufaq] Vrchol sobotního večera a pro mě i celého festivalu. Čtveřice mladíků se zahalenými tvářemi, jejichž siluety prostupovaly modře nasvícenou mlhou na pódiu, se hodně snažila své první vystoupení udělat co nejzajímavější. Nervozita během příprav byla znatelná, ale to se není čemu divit. Mé očekávání bylo hodně velké a i přes poměrně dost hlasitou produkci se však daly rozpoznat krkolomné kompozice. Z bicaře jsem doslova ucucával maggi v kostkách. Vokální orgie, stejně jako kytarové způsobovaly pomalu epileptický šok, ale v tak pozdní hodinu se není čemu divit, vždyť většina přihlížejících už pomalu nemohla stát. Ačkoliv nebylo vše 100%, na výsledném dojmu mi to nic neubralo a i tak se oplatilo počkat, protože pro mě to byl zážitek celého festivalu, protože kolik šancí budeme ještě mít, abychom Dodecahedron zase viděli živě?
[Epizeuxis] Zlikvidován únavou, polozrdcen vyčerpávajícím festivalem i předešlými Aosoth jsem inhaloval esence prvního vystoupení Dodecahedron. Nedá se říci ani poslouchat, protože uši byly kdesi mimo realitu a můj rozměr vnímání. Těžká hudba se na mne z reproduktoru valila a ničila poslední zbytky člověka, který ve mne zůstal. A tak, když jsem se při zbytku setu dobelhal kamsi do ústraní stanu, již jsem se před koncem nezvedl. Inu, maskovaní nemaskovaní, obě podoby Dodecahedron byly sympatické. Jen každá v jiném. Milí to kluci.
[Jacques] Po pravdě jsem Dodecahedron vůbec neznal a o to víc mě jejich švihlý black metal překvapil. Jednalo se o jejich první vystoupení vůbec a já si myslím, že to opravdu zvládli na výbornou. Nebýt tak unavený, mohlo to být ještě lepší. Zvukově také bez problémů. Rád bych je viděl v klubu, tam by to mělo ještě větší grády, než na BA. Na závěr to bylo tak akorát, skvělé zakončení celého festivalu, tedy alespoň pro mě.
Je skoro ráno a pevnost se pomalu vylidňuje. Vytrvalci obsazují pivní stany, aby z assaultovské pohody vykřesali co nejvíce, jiní, plní dojmů, mizí do stanu, aby mohli co nejdříve spakovat a své zážitky zhodnotit v klidu a pohodlí domova. A které kapely na nás tedy zapůsobily nejvíce?
Dufaq:
1. Dodecahedron
2. Khold
3. Combichrist
4. God is an Astronaut
5. Shining
6. The Devin Townsend Project
7. Carnival in Coal (na Metalgate stage)
8. Aosoth
9. Manes (na Metalgate stage)
10. Gehenna
Epizeuxis:
1. Manes
2. Jesu
3. Down
4. Aosoth
5. Khold
Insomnic:
1. Carnival In Coal
2. Katatonia
3. Worship
4. Shining
5. My Dying Bride
6. Satyricon
7. Insania
8. Khold
9. Manes
10. Modern Day Babylon
Jacques:
1. Manes
2. God is an astronaut
3. Architects
4. Jesu
5. Carnival in Coal
6. Shining
7. Obscure Sphinx
8. První Hoře
9. Dodecahedron
10. Khold
Moonroot:
1.Shining
2.-3. Aosoth
2.-3.Khold
4.-10. Devin Townsend
4.-10. The Ocean
4.-10. Havok
4.-10. Venom
4.-10. Manegarm
4.-10. Unleashed
4.-10. Fleshgod Apocalypse
RaznAgul:
1. Krabathor (!!)
2. Venom
3. Impaled Nazarene
4. Satyricon
5. Skeletonwitch
6. Misery Index
Stick:
1. In Mourning
2. Combichrist
3. The Devin Townsend Project
4. Skeletonwitch
5. První hoře
6. God Is An Astronaut
7. Suffocation
8. Obituary
9. Krabathor
10. Satyricon
