Vzato kol a kolem, existují dva druhy hudebních těles. První skupina interpretů přišla s něčím novým, překvapila scénu nebo zkrátka "pouze" hrála (nebo hraje) osobitou hudbu. Pak zde ale máme hudebníky druhé, ty, kteří s ničím obvzláště závratným nevyrukovali, akorát odehráli, co se od nich čekalo v mezích stylu a zmizeli v prachu času. Ovšem existují i případy, a že o ně není nouze, kdy muzikanti z druhé skupiny mnou vytyčených škatulek, hrají/hráli danou hudbu tak pečlivě a s jistou dávkou kumštu, že je radost je poslouchat, ačkoliv výraznou originalitou třeba zrovna neoplývají. A německý black metalový válečník Widar, jehož neohrožená pleš se leskne v ranním Nordickém slunci, je toho důkazem. Bilskirnir, ačkoliv občas až nechutná kopie výtvorů jednoho notoricky známého Vrrka, nabízí posluchači nepřeberné množství krásných melodií a výstižných nálad, že je skoro nemožné nenechat po sobě v jeho duši aspoň letmý dojem, otisk, aby vždy, když se řekne tento název, rovnou by se na tváři rozlil úsměv a v lebce rozezněly zafixované motivy. Pomalé skladby, mohutné distortion, zkreslený vokál, folklórní a "pohanská" melodika, to je Bilskirnir, jak jej známe a koneckonců i máme rádi...Ale stejně tak, jako "sníh zakrývá hyperborejská pole", tak se Bilskirnir postupně mění, vyvíjí a dostává stále osobitější podobu. Což je rozhodně případ nového počinu a dalšího z řady EP – „Wolfswut“, protože pokud pominu naprosto kýčovitý obal (nemohu si pomoci, ale poslední dobou mě vskutku vytáčí motiv vrčícího vlka, mám pocit, jako by bylo umístění aspoň jednoho čokliska na obal pro "pagan" hochy povinnost), je "Vlčí vztek" (ehm) Widarovým velkým hudebním posunem, ne-li dokonce mezníkem. Prvním překvapením po "čistém" "Hyperborea" je nepochybně zvuk, který je o několik tříd níže (hučení komba pro příklad) a připomíná spíše minstrelovu starší tvorbu. Což může být trošku škoda, vzhledem k bohatému potenciálu, který kytarová hra skýtá. On se již nesnaží znět toliko "Burzumovsky", nýbrž jde více vlastní cestou a vrhá se do vlastních postupů. Bicí jsou klasicky nenáročné, ale vývojová změna jde také poznat. Další a velmi výrazná věc je vokál, který značně přitvrdil na nasranosti a brutalitě, takže výsledek zní jako nefalšovaný řev nacistického oficíra, eins, zwei, zackinger Marsch! Totalitní dojem je ostatně dost
charakteristický pro EP jako celek, ať už kvůli říznému vokálu, tak i kvůli hudbě samotné, která se nebrání všelijakým hatecore a R.A.C vlivům. Místo ponurého hvozdu tedy spíše vyvolá na mysli představy oslavy narozenin jakéhokoliv říšského pohlavára, kde se osazenstvo rozhodně nestydí ukázat, kolik, že to letos na severských pláních napadlo sněhu. Ostatně i není nouze o mírný rock´n´roll nádech, mísící se s klasickými melodiemi Bilskirnir. EP obsahuje tři písně, z nichž jedna je naprosto skvělý cover od Katatonie, kde se spolehlivě snoubí Katatonická melodika s Bilskirnir syrovostí, což je rozhodně velmi zajímavé. Délka je něco kolem 12 minut, což mě opravdu nenadchlo, protože ačkoliv je „Wolfswut“ v podstatě kvalitní záležitost, nevadilo by i trochu přidat na kvantitě a dokopat se k full-lenght albu. I když se nabízí otázka, zda by dokázal tento hudební koncept udržet konzumentovu pozornost třeba na půl hodiny. Od Bilskirnir jsem vždy čekal jistou laťku kvality, kterou pak Widar dokázal spolehlivě naplnit. Ani více ani méně. Ale Wolfswut mi svojí změnou takřka vyrazil dech. A asi nebudu jediný, proto hodnocení alba nechám na každém jedinci samotném, ať si sám uzná plusy a zápory tohoto výtvoru. Pokud mám tedy hovořit za sebe, i přes počáteční překvapení, jsem se postupně začal do vlčího vzteku stále více vciťovat a užívat si jeho poslech. Rozhodně příjemné osvěžení letošního roku. A politika? O té raději taktně pomlčím, Mortem je HUDEBNÍ zin, nikoliv hospoda. A tak by tomu mělo být.
