Hudba islandských SÓLSTAFIR byla vždycky komplikovaná, nelze ji přesně zařadit, není to post-metal, není to post-rock, není to post-black. Ono to je možná úplně všechno, je to prostě SÓLSTAFIR hudba, která má úplně všechno; andělský vokál, skvělé kytary a mnohem více. Když se mě nějaký hudební laik zeptá, co jsou islandští kovbojové zač, co vlastně hrají, nevím, co říct. Většinou odpovím, že to musí slyšet, aby si udělali obrázek. To je na této kapele tak magické - jejich různorodost a mnohoznačnost, která překračuje hranice desítek žánrů a přesto zní skvěle.
Jejich předchozí alba, zvláště „Köld" a „Svartir Sandar" jsou opravdová mistrovská díla, podmanivá hudba, která je jak po technické tak po spirituální stránce naprosto skvělá. „Svartir Sandar" nastavila laťku opravdu vysoko a nečekal jsem, že „Ótta" dosáhne tak vysoko. Neberte to tak, že jsem nečekal dobré album, ale nečekal jsem, že něco překoná předchozí dílo. Ve všech směrech.
Celý koncept alba je založen na starodávném rozdělení dne; vše začíná „Langaentti" a končí „Nattmal". Právě při poslechu SÓLSTAFIR opravdu lituji, že neovládám islandštinu, protože tento jazyk je krásně poetický a zároveň v některých skladbách drsný jak šmirgl papír. První tři skladby jsou spíše uspávací, klidné, skoro až meditativní, to až se čtvrtou „Dagmal" se projeví zběsilost celého alba. Není to žádná řezničina, je to krásně rychlé a perfektně zapadající do konceptu. Není v ní nic složitého, bicí vedou rytmus a basa s kytarou do nich jedou jako po másle. V dalším tracku „Mideggi" zase vedou kytary, ale můj osobní favorit je až následující skladba nazvaná jednoduše „Non", ve které je všechno. Klid, bouře, meditace i boj. Konečná píseň je, jak bylo již řečeno, „Nátmáll", které prostě jede jako buldozer a když skončí, tak doufáte, že přijde ještě něco, ale ono už je jen ticho, které po tak dobré desce je mučením.
Dle mého názoru je „Ótta" album založené na silném vokálu, který prostě tohle album přenáší úplně jinak, bez zpěvu by se jednalo o průměrný počin, ale takhle to je něco jiného. Další věc, jenž je dovedena skoro k dokonalosti, je šířka různých nástrojů od klasických kytar, bas, bicích, houslí, klavíru a všeho možného. A vše v naprosté harmonii a rovnováze. Ničeho není moc, aby se to oposlouchalo, je toho prostě akorát, aby Vás inovace dostala do kolen.
Stopáž alba je bez tří minut celá hodina, a to je opravdu hodně času rozpracovat různá témata do té nejvyšší možné kvality, aby výsledek byl neuvěřitelné (prostě typicky sólstafirské) album, které obsahuje podmanivé melodie drsného Islandu. Kdykoliv slyším některé album od těchto islandských borců, tak mám neuvěřitelnou chuť se tam podívat, projít si místa popsaná v jednotlivých skladbách a prostě cítit to, co cítí oni, vidět to, co vidí oni...
Co říct na závěr, abych se už tak moc neopakoval? Každý, kdo měl rád předchozí dvě alba, si tuhle desku určitě užije plnými doušky. Jediný problém je, že jak je různorodá, tak ji má člověk chuť poslouchat pořád dokola. Je to prostě závislost nejvyššího kalibru. Dokonalost, skvost, skvělá práce.
