Rakouská black metalová scéna mě letos už jednou zklamala. Ano, mluvím o pochybné „Omega Therion“, kterou nám s kulišáckým výrazem podšoupli Stormnatt, a tak jsem si říkal: Čím si asi spravím chuť? Nová deska Summoning bude zase bůhvíkdy, Kringa mě moc nezaujala… Ale pak to přišlo. Do rukou se mi dostal letošní epos od známého tělesa ABIGOR nesoucí název „Leytmofit Luzifer“ a zde je to úplně o ničem jiném. Hubení nálože, krátká přerušení, která znova přecházejí do instrumentálních výbuchů nasycených zabijáckou recitací skutečně démonické povahy, častokráte zmocněnou sborovým projevem. Je zkrátka vidět, že pánové nejsou žádní zelenáči a to, co dělají, dělají se vší zodpovědností a proklatě dobře! Srovnávat tuto nahrávku s počinem Stormnatt snad ani nejde, jelikož bychom vedle sebe stavěli Mt. Everest a nejvyšší „horu“ v Nizozemí. Myslím si, že ABIGOR si touto nahrávkou u mě zaručil jedno z míst pro Top desky roku 2014. Pusťte si je znovu a znovu. Věřím, že LL mě jen tak bavit nepřestane. Stejně jako asi lidstvo bude bavit nadále konat oněch 7 smrtelných hříchů, podle kterých tito temnopáni pojmenovali jednotlivé pilíře alba!

9/10

Sedm! Sedm pokušení člověka, která mohou vést k páchání sedmi smrtelných hříchů stejně, jako přinášet nositeli lidství mimolidské osvícení. Dualita světa a dualita Luciferova zároveň shrnutá v jedné větě. Stejně prostě by to mohlo fungovat na aktuálním počinu „Leytmotif Luzifer“ rakouských stálic ABIGOR, ale zde je to mnohem složitější a nebylo vůbec lehké se k tématu prokousat, dokonce ani dnes po mnohých seancích v temnotě i světle mi přes uši nejde úvodní zastavení „Ego“ a mám pocit, že je to jen začátek promyšlené a neskutečně mistrně vykonstruované hry, již s námi PT a TT hrají. Dokázali totiž vetknout svému dítěti podivnou gradaci, takže v mém případě je právě "Temptation I". jen a jen hudbou vnímanou sluchem, zatímco další zastavení a pokušení už mě vtahují přímo doprostřed děje, doprostřed polorozpadlých chrámů, kde se nás během nesvatých rituálů ujímají démoni pokušitelé. Tohle už není o sluchu ani v nejmenším, čím hlouběji se do desky propadám, tím více vnímám magický potenciál ve všech prvcích Všehomíra. Nebezpečná zbraň v rukou ABIGOR spočívá právě v tom, že mají tendenci vás svými avantgardně temnými kousky pohltit a je třeba si dávat velký pozor, abyste se z jejich litanií dostali ven. Zvláště při prvním vrcholku v podobě „Temptation IV. - Indulgence“ a pak v nejvyšších patrech pekelného ráje – „Temptation VI. – Compos Mentis“ a „Temptation VII. – Excessus“ mám velice silné nutkání zůstat uvnitř oslepující záře. ABIGOR tomu všemu nejspíš věří a na nahrávce se to zákonitě muselo projevit, stejně tak jako aura spíše jen tušeného Zla, kterou kolem sebe „Leytmotif Luzifer“ vytváří. ABIGOR jsou věřící a uvěřitelní, proto tolik nebezpečí, proto to vůbec není hra, ale přeměněná mystická realita uvedená v život. Avantgardní, mystická, magická a také kontroverzní je tahle deska a neuvěřitelně chytře a dost možná i intuitivně poskládaná. Kontroverzi, kterou mám na mysli, spatřuji hlavně v tom, že jaksi rozdělí metalové maniaky na dvě skupiny. První, do níž zcela zapadám i já (ejhle Ego), jí na určitých úrovních podlehne a bude dílo velebit. Druhá ABIGOR jednoznačně vytěsní a řekne takhle ne a už nikdy víc, čest takhle silným jedincům. Jenže to není vše, já jsem přesvědčen, že značná část té druhé nakonec podlehne kouzlu „Leytmotif Luzifer“ a uznale skloní hlavu před avantgardně temným uměním pokušitele Abigora páchaných pod taktovku samého Lucifera, další silou nahrávky je totiž její nadčasovost. No a ze dvou skupin jsou najednou tři a až jich bude sedm, kruh se uzavře. Sedm zastavení, sedmero pokušení člověka. Sedm!

9/10

Doska roku!

10/10