Opět a znovu se dostávám k hudbě pocházející ze země Galského kohouta.
V předešlých letech jsem jen zlehka pozoroval uskupení, říkající si Blut aus Nord. V období vzniku kapely, psal se rok 1995, by se nikdo neodvážil říci, že po 11 letech působení se kapela změní o celých 180 stupňů. Nějak se ztratily všechny atributy hrát (temný) black metal, (myslím opravdu black metal).
Už s vydáním předchozího titulu „The Work Which Transforms God“ pánové překvapili celou scénu a snad každého, kdo měl tu možnost zaslechnout alespoň část dřívější tvorby. Zcela netradiční postupy, nervydrásající způsob hry, strašidelná, hnilobná, ba přímo odporná atmosféra. Ale tohle všechno bylo ještě něco jako „klid před bouří“. Přejděme nyní k novému „DÍLU“ zvoucí se MoRT.

Nejsem si vůbec jist, zda-li je možné nějakým způsobem alespoň zlehka přiblížit novou desku. Při prvních zvucích vycházejících z mého přehrávače se mi na tváři rýsuje něco jako křečová žíla, stačí 6 minut a sem někde úplně mimo reálný svět. To co Blut aus Nord stvořili je naprosté zlo, hnijící dekadence všeho čemu se smí říkat hudba, v tomto případě pouze hudba v uvozovkách. Trojice maniaků vystupující pod jmény Vindsval, W:D Feld a Ghost nepotřebuje žádné obrácené kříže, žádné pochmurné lesy, žádné démony nebo krutého a zlého pána kozlů, vystačí si jen se svou skladatelskou genialitou okořeněnou kapkou zvrácené invence. Jejich umění, kdy si hudba dokáže pohrávat s vaším vědomím je místy až dosti nebezpečná. Trojice o sobě mluví jako o filosofech nového světa, novém celku myšlení. Popravdě řečeno, téhle filosofie se trošku bojím, nedokážu si nic takového představit.
Desku nedokážu bohužel nijak detailně popsat, je natolik chaotická a komplexní zároveň, že si sotva zapamatujete nějaké „melodie“ či postupy. Občas MoRT zní, jako by někdo na sebe naházel náhodně poskládané melodie, jenž nějakým zázrakem dávají smysl. Hudba také nechává velký prostor pro vlastní představivost a psychiku, jak jsem se už dříve zmiňoval, záleží jen na vašem mozku jak se s touto nevídanou pochutinou vyrovná.

Kapela se opět drží svého charakteristického zvuku strunných nástrojů, jak tomu je již od třetího alba. W.D Feld odvedl mimochodem výbornou práci za bicí soupravou. Opravdu nedokážu pochopit, podle čeho se orientoval, jelikož hudba nenabízí naprosto žádné záchytné body pro bubenickou práci, rytmika ovšem do hudby pasuje a nijak nevyčnívá. U většiny desek velkou část zaobírá taktéž vokální „umění“, zde se o zpěvu či recitaci nějakého textu moc mluvit nedá, Vindsval své hlasivky využívá jako další nástroj. Vše je podbarveno jistou mírou industriálních a klávesových efektů, načež výsledkem je naprosté inferno.
Musím říct, že je opravdu umění desku poslechnout celou, to co se bude dít ve vaší hlavě po dobu necelých 50ti minut budete vědět jen a jen Vy. V tomto vidím největší plus, další rozměr, kdy si s vámi MoRT pohrává jako kočka s myší.

Nevýhodou desky však je, že připomíná jednu velkou skladbu, kde hudební momenty jsou odděleny pouze ambientními pauzami, titul je spíše určený pro hudební maniaky a blázny. Celkově Blut aus Nord předvedli jak daleko se dá zajít v hudební korozi. Jsem jen zvědavý, zda-li bude tato hudební hniloba někdy nějakým způsobem překonána…