Kdybyste jen věděli, jak moc mě nebaví psát úvodní odstavce recenzí. Většinou se jedná o zbytečné tlachání před obhajobou konečného verdiktu, který u nových NIGHTBRINGER prozatím činí: „Deska roku!“ No nestačilo by to?. „Ego Dominus Tuus“ je ale natolik výjimečná deska, že se nutné zlo mění na docela zajímavou příležitost, jak osvětlit její pozadí. V NIGHTBRINGER totiž došlo k razantní změně pořádků, což bylo poprvé patrné u minulého splitka s Dødsengel „Circumambulations of Solar Inferno“, které slouží jako předstupeň současné tvorby. Změnou pořádků myslím odchod Nox Corvuse, na jednu stranu sice nepříliš zdatného bubeníka, ale také autora veliké části hudebního materiálu kapely. Vokalista a neméně důležitý autor hudby a textů Naas Alcameth se tak vlastně stal lídrem kapely, pokud tomu už tak nebylo dříve, a podepsal se zde celkem pod šesti skladbami. Kytaristé VJS a Ophis svými kompozicemi přispěli taktéž. Ale o tom později…
NIGHTBRINGER poslouchám už nějaký ten pátek, takže jsem zveřejněným ukázkám moc času nevěnoval, i když mráz v zádech z nástupu „I am the Gateway“ sliboval mnohé. Zásadní byl až první pořádný poslech celého alba; hezky v klidu a se sluchátky. To, co jsem očekával, se mi dostalo v míře vrchovaté. Po prvních skladbách jsem se doslova rozklepal, ohromen tím, co to Američané vlastně svrhli na nic netušící posluchače. Poslech střídal poslech, vůbec mi nepřišlo, že délka alba opět překonává hranici jedné hodiny a tak se seance s „Ego Dominus Tuus“ staly každodenní nutností.
Hudba NIGHTBRINGER se podle mého stala o něco přístupnější a epičtější. Kdyby si někdo dal tu práci a přetvořil zdejší kompozice do formátu filmového soundtracku, masy by se jistě nestačily divit. Avšak nejdůležitějším faktem je, že NIGHTBRINGER neztratili ani zbla ze své ohavné, negativní aury. Ano, je škoda, že zde nejsou přítomny táhlé kytarové tryzny jako „Excitium – Litany of Devouring Earth“ nebo „The River Lethe“ z prvních dvou alb; něco takového najdete jen v malé míře v poslední skladbě. Ano, „Ego Dominus Tuss“ ani není tak komplexní jako „Hierophany of the Open Grave“. Ale to vše je vyváženo ryzí, majestátní silou. Ano, „Ego Dominus Tuus“ mě srazilo na kolena.
Jedinou vadou na kráse zde je, že z druhé poloviny desky nejsem tolik paf jako z té první. Mohu vlastně říci, že mi nejvíce sedí skladby složené Naasem (1.,2.,3.,5.,6.,9.,10.). Ostatní, zvlášť „Things Which Are Naught“ (tuto + „Where Fires Never Dreamt of Man“ napsal VJS), mají co nabídnout, ať už po melodické či atmosférické stránce. Ale možná by se lépe vyjímaly na „Hierophany of the Open Grave“. Přítomny jsou zde také čistě ambientní skladby „Prayer of Nephal“ , „Call of the Exile“ (obě byly složené ve spolupráci s Funerary Call) a kouzelná „Salvation is the Son of Leviathan“. Tyto skladby zde rozhodně nejsou navíc, ani neplní roli pouhých meziher. Považuji je za rovné skladbám metalovým.
Poměrně překvapivou skutečností je přítomnost kláves, které v NIGHTBRINGER bývaly užívány jen střídmě. Tentokrát je ale uslyšíte ve většině skladeb, jak doplňují a obohacují kytarové plochy. Klávesy jsem ovšem velice organicky zapuštěny do celku, nic nepřebíjí, ale přesto si „Ego Dominus Tuus“ nedokážu bez nich představit. Nejvíc by ale album strádalo, kdyby na něm nehrál bubeník Menthor (Lvcifyre, Enthroned). Jsou to právě ultra-rychlé blasty, díky kterým hudba NIGHTBRINGER tentokrát hrne jako černočerná vlna tsunami. Menthor je dost skoupý na detaily a vyhrávky, ale jeho výkon se pohybuje za hranicemi lidských možností. A když už jsem zmínil roli všech členů kapely, musím také okomentovat roli ar-Ra'd al-Iblise, který vokálně a lyricky přispěl už na minulé desce či posledních dvou split albech. Je škoda, že jeho hlas zde zaniká. Nikoliv z důvodu, že by podal špatný výkon, ale zkrátka proto, že.Naas Alcameth zde překonal sám sebe. Nenapadá mě, kdo by v současnosti vlastnil jedovatější blackmetalový ječák. O lyrice „Ego Dominus Tuus“ musím pomlčet, neboť mi texty nebyly poskytnuty. Doplním ale, že zmíněný ar-Ra'd al-Iblis přispěl dvěma texty („Things Which Are Naught“ a „Where Fire never Dreamt of Man“, Ophis napsal „The Witchfires of Tubal-Qayin“ a Naas Alcameth obstaral zbytek.
„Ego Dominus Tuus“ představuje další zásadní krok v evoluci kapely a snad také i menší krůček hloub pro black metal celkově. Někdo si řekne, že podobně, ne-li lépe, hráli Emperor blahé paměti, ale já jsem přesvědčen, že ani sám císař nebyl tak Ďábelský. Už dříve jsem psal, že NIGHTBRINGER patří ke špičce celosvětové blackmetalové scény. Nyní, silné konkurenci navzdory, si černý trůn uzurpovali definitivně. A to jen ničivou silou svého unikátního umění. Klobouk dolů.
K recenzi poskytl: Season of Mist
