K téhle recenzi se dokopávám už hodně dlouho. Co říct o novince kapely, jejíž debut mě tolik zasáhl (ten nezapomenutelný klavír!..), aby následně spadla do hlubokého průměru až podprůměru. (Že by to byl nějaký magický vliv Solitude productions?) K „Nightfall“ jsem chtě nechtě přistupoval s mnohem větší mírou despektu, než s jakou k novým nahrávkám běžně přistupuji. Klišovitý příběh bojovníka, který spadl a zas s vypětím všech sil postavil na vlastní nohy, se sice tentokrát opakovat nebude. Po několika posleších však odkládám sluchátka s daleko lepším pocitem, než bych kdy býval čekal.
V úplně první fázi poslechů jsem téměř bez zájmu desku několikrát přehrál. Slyšel jsem zas ty samé postupy, monotónní riffování bez nějakého většího smyslu, snahu navrátit se k základům stavěným na uvěřitelné atmosféře hrací plochy debutu. A vzhledem k faktu, že mě to opravdu nebavilo, začal jsem v noci u desky usínat, abych si ji alespoň někdy poslechl, když už jsem se k tomu ve dne nedokázal přimět. Už jsem i sedal k počítači, abych začal psát velmi nelichotivou recenzi završenou radou, aby to Ryan raději zabalil, než se zas a znovu donekonečna opakoval. Když jsem však začal psát a naposledy si pustil desku coby podklad, uvědomil jsem si, že nemám vůbec nic, co bych o hudebním materiálu řekl.
Můj argument, na kterém měl výsledný text stát, byl, že je hudba stále stejná jako na předchozích dvou albech. Ale jaká sakra ta hudba byla? A jaká je teď? Jak ji popsat? Připadal jsem si jako vygumovaný. Tak tedy znovu, pozorně a bez předsudků. První věc, která mě úplně praštila do palice, je, že se po celou hrací dobu ozve vokál jen párkrát, a to tak tlumeně a nevýrazně, že je téměř k nerozeznání od hudební složky. Nutno říct, že to ničemu nevadí a popravdě jsem to předtím vůbec nezaregistroval. Co když jsem podobně přehlédl víc věcí? A je skutečně album tak monotónní, jak jsem od začátku předpokládal? Zde se dostáváme ve funeral doom metalových vodách na tenký led. Monotónnost je kolikrát hodně relativní pojem.
Výsledkem následujících poslechů však byly celkem překvapivé objevy. Měnící se nazvučení samplů, nepatrné změny v melodiích, více souvislostí v následných kytarových motivech. A to, co jsem zprvu nejčastěji přeskakoval, tedy dvanáctiminutovou čistě klávesovou skladbu uzavírající celé album, mě nakonec začalo bavit asi nejvíc. I přes to všechno se mi však zdá, že Ryan o hudbě THV přemýšlí stále více jako romantický básník, co ve společnosti exceluje „improvizací“ postavené na sadě naučených slovních spojení a rýmů, než jako skladatel.
