Pět let tiše šuměl radiový přijímač naladěný na frekvenci temného vesmíru, než zaznamenal první stopy šifrované komunikace nesoucí stopy o nalezení čtvrtého opusu s řadovým označením „III I“. Krátce na to následovalo premiérové blízké setkání ve švýcarské domovině a vypuštění signálu i mezi nás, oddané blackonauty.

„III I“ dodržuje přísně zadaný řád, kterým DARKSPACE své desky tvoří. Každá z vesmírných epizod má své rozdělení a specifikace. Liché nahrávky jsou rozloženy do sedmi skladeb, sudé pouze do tří. Na první a nejdelší zastávce „Dark 4.18“ budete posazeni do promrzlého kosmického expresu, který vás vezme na pouť po vyhaslých supernovách a nejzapadlejších zákoutích vesmíru. Připravte si skafandr, do kterého bude následujících šedesát pět minut tlumeně vydechovat i skučet blahem. Co však neočekávejte, je jakýkoliv výrazný odklon od toho, co jste zakusili v minulosti. O tom „III I“ není.

Novinka opět nabízí to, čím jsou DARKSPACE tak typičtí. Nekonečné plochy temných riffů, znějících jako rozburácená lokomotiva prorážející promrzlé masivy industriálních ker, které svými kovovými hranami lemují hvězdný ambientní prostor. Nelidsky přesný a rychlý bicí automat, který při zvolnění okamžitě změní svůj zvuk, aby notně podpořil kytarové plochy protkané elektronickými beaty. Zkrátka nic se nezměnilo od zažitých pravidel. Nový je jen příběh, který si vyslechneme. Netrvá tedy dlouho, než proniknete do jádra dění a necháte se unášet stavem beztíže, který poslech tak nebezpečně připomíná.

Každý z příběhů má své specifikum, díky kterému je rozeznáte nejen od sebe samých, ale i od všech ostatních. Ke všemu, co známe z minulosti, bylo nabaleno cosi nového, zatím neslyšeného, co dává skladbám novou tvář hledící vaším směrem. Raději zavřít oči, vnímat ty rozdíly a nechat se jimi prostoupit. I tentokrát není třeba slov, neboť i zcela lyricky prázdné hrdelní projevy řeknou více, než by obsáhly tisíce slov. Na první pohled vše tak totožné a známé, v detailu pak překvapivě odlišné. To jistě způsobí i rozporuplné emoce. U někoho bude nadšení s každým poslechem růst, ať už kvůli intenzivní surovosti nejdelší skladby, kterou kdy DARKSPACE stvořili, díky výrazné elektronice v druhé „hitovce“ či gravitační vichřici v závěrečné skladbě.

„III I“ se již po několika posleších jevila jako neodfláknutá práce, která zpočátku překvapí či trošku zarazí, ale s přibývajícím časem se dostává pod kůži víc a víc. Mám sice jisté výhrady k některým pasážím a gradacím, které se mi zdají až přehnaně dlouhé a pomyslná genialita tak spíše hraničí s vatovostí. O něco kratší stopáž by si myslím neuškodila a „III I“ by pak mohlo být stejným klenotem jako předchozí vesmírná odysea. Nemění to však nic na tom, že stejně jak mě Luzifer vytrhnul z hlubokého přemýšlení o prázdnotě a nicotnosti, s kterou na jaře vyrukoval Andras, tak mě „III I“ katapultovala z chřtánu pekelného přímo do hlubin vesmíru.

Snad i díky zvuku, který vás bude obklopovat a tísnit po celou tu dobu, však věřím, že po delším časovém horizontu stejně podlehnu závislosti, kterou na DARKSPACE mám a i stále budu mít. Pohltí mě to a zanechá uprostřed ničeho. Snad se již brzy dočkám…