Deset let existují, vydávají druhou desku za celou svou existenci, a to ještě sedm let po debutu. Řeč je o fošně „Into the Womb of Dissolving Flames“ švédských NIDSANG. Opět tu mám co do činění s black metalem klasického střihu, velmi hrubého zrna a s tématikou poplatnou žánru. Při prvním poslechu a pročtení promo materiálů mi hlavou bleskla otázka, že je to sice všechno super, technicky na úrovni, správné bububu, ale na druhou stranu mě napadalo, jestli takových kapel přece jen už není přehršel. Obzvláště, když je teď v kurzu slavné studio Necromorbus, v jehož útrobách vzniklo právě i toto album.
Ze studia totiž většinou lezou nahrávky, které jsou opatřeny zvukem relativně typickým. Pokud bych se u něj měl zastavit, není příliš důvodů na stěžování. Bicí jsou nazvučené výrazně, bez značného „plechování“. Kytary čisté, přitom ale nepostrádající jisté roucho zastřenosti, často výrazně promlouvá také basová kytara. Byť posloucháme black metalovou nahrávku, Amducious neplýtvá bůhvíjak skřehotavým vokálem. Drží se spíše u agresivního středního vokálu, který umocňuje lezavý pocit zla a satanismu prostupujícího až do samého závěru desky.
Album mi dávalo ze začátku poněkud zabrat, než jsem se prokousal k jeho podstatě, respektive než jsem našel slova, kterými bych jej byl schopný popsat. Pak jsem došel k názoru, že album začíná jako „černá prázdnota“, která postupně nabývá tvar a formuje se v hrůzný počátek něčeho zlého. Porce sedmi skladeb ukazuje schopnost variabilního skládání, rytmicky nejde rozhodně o nic jednotvárného. Změny tempa jsou chvílemi opravdu hodně strmé a přicházejí bez varování. Tu se na posluchače hrne nekompromisní válec riffů a blast beatů, aby byl náhle přerušen osamocenou kytarovou melodií, která uvrhne celou skladbu opět v jeden moc vír. Jak je tomu ve druhé „The Gathering Shadows“.
Všiml jsem si takové věci – nevím, zda je to záměr, či to tak vyšlo. Od první do poslední kompozice mají skladby vzestupnou tendenci. Tedy čím dále se v albu dostanete, tím výraznější a (trochu se mi příčí používat ten výraz u alba, jež má svou hudební koncepci tolik sladěnou) lepší skladbu posloucháte. Je tedy otevřeno střemhlavým nářezem s mardukovskou ozvěnou „Black Void Revelations“ a uzavírá ji majestátní osmiminutová „Abysmal Origins“, jež zúročuje v podstatě celé toto album a staví tak monolitický závěr celého potemnělého putování.
Závěrem můžu říci, že ač jsme si k sobě hledali dobu delší čas, nakonec mě tenhle black bavil. Je zde hodně slyšitelný vliv švédské školy, taková ta větší touha po kompoziční i instrumentální náročnosti (v rámci stylu samozřejmě). Ovšem je tu velká porce satanismu a misantropie, nicméně se mi nepodařilo dopátrat textů – podle názvů a některých úryvků, které lze odposlechnout, se zájmy nebudou přílišně lišit od zbytku scény. Tak jako tak, za mě prostě dobrej black metal s laťkou proklatě vysoko.
