GOATMOON prodělal od "Tahdon riemuvoitto" (to je mi ale název) vývojové období, éra "Finish Steek Storm" či starších desek je již nejspíš nenávratně za námi. Nemýlím se zcela, když uvedu, že pomyslným mezníkem bylo album "Varjot", kterému se dostalo něco mé chvalořeči pár let nazpět. Tento velice plodný projekt stále zásobuje posluchače početnou plejádou splitek, takže příznivec netrpí nedostatkem nových výtvorů. A k tomu všemu se letos přidalo plnohodnotné album "Voitto tai Valhalla". Jaký je tedy jeho potenciál? Čeká nás v lůně matky další po životě prahnoucí potomek, nebo již byla za svitu měsíce vržena na kyprou lesní půdu všechna kůzlata?
Tvůrčí období GOATMOON by se dalo rozdělit na dvě etapy, jak jsem poznamenal o pár řádků výš. Z železito - syrového projektu se postupem času stalo těleso, které se prezentuje stále lepším zvukem. Možná až k nelibosti některých vyznavačů Gravedesecratorovy práce. Tento člověk jednoduše nezamrzl v kostce podzemního ledu a svou hudbu postupně zpřístupňuje více lidem. Alespoň tedy pokud se budeme bavit o full plackách. Četné split prezentace mi většinou přijdou jako projekt v projektu. "Voitto tai Vallhala" není sice žádnou podzemní záležitostí, ale rozhodně nás nečeká bezmála čtyřicet pět minut ve společnosti plastického black metalu.
Zvuková esence prýštící ze sluchátek mě při prvním poslechu doslova rozladila. Tento ne příliš šťastný stav byl však přivozen skutečností, že před seznámením se s novým GOATMOON jsem několikrát protočil "Finish Steel Storm", očekávající podobný nášup, který se nekonal. Deska tedy putovala na pár dní k ledu a druhou šanci dostala až za pár dní. Nechápu, co se mi při premiéře mlátilo v hlavě, ale druhý poslech mě už dostal naplno. Asi jsem si tehdy nedokázal vytvořit žádnou spojnici mezi Finskou Bouří a tímto albem. Tentokrát jsem byl polapen.
Ono taky, když se na "Voitto tai Vallhala" podíváme analyticky, tak nás už pouhé jednoduché intro pozvolna seznámí s faktem, že se nebude jednat o žádnou syrovou rubanici. A upřímně, kdyby tam vůbec nebylo, nestalo by se snad vůbec nic. Všechny chmury se však vzápětí rozptýlí, jelikož na nás dýchnou místy až skočné tóny příjemného rychlejšího tempa protkaného nevtíravými riffy, ve kterých krásně vynikne BlackGoatův vokál. Potěšila mě i sólová kytara, která nenásilně prostupuje celou kompozici. Přítomny jsou též folkové záležitosti postavené na akustické kytaře a flétně, které lusknutím prstu přecházejí do metalových pasáží doplněných tradičním finským slovem "kuollema" . Nejsou to ale žádné takzvané umcaca folk metaly, které poslechnete a smažete. Album nabízí i dávku procítěnosti a melancholie. Pátá stopa je ideálním příkladem. Pomalý, drásavý vokál a skutečně emotivní instrumentální motiv, který mi však při několikátém poslechu přišel příliš dlouhý. Zkrátit o minutky či dvě? Pak bych byl určitě spokojen. Pomyslný vrchol alba mi evokovala píseň "And the Tears on our Fatherand Fell". Tremolo kytary vybuchující do libě znějící melodické smršti nacucané palbou bicích transformujících se zpět do středního tempa.. Skvělé. A k tomu všemu ten dvojhlas. Rázné tempo GOATMOON zachovává, evokuje věčnou slávu Pánu pekel a jako bonbónek nabízí dvě nahrávky z předchozí tvorby. "Descent, Ascent and Conquer" beze sporu nenechá v klidu žádného uctívače.
Kvalitní práce! V pořadí šestá placka vyzdobená motivem válečníka prodírajícího se sněžnou bouří je pevným pilířem tvorby GOATMOON. Míchání místy až heavy blackových prvků s folkově akustickými se ukázalo jako dobrá věc, a proto z mé strany hanobení toho díla rozhodně nečekejte.
