Svist větru nepříjemně štípe a vhání plné hrsti sněhových vloček do zorného pole, omezujíc při tom už tak dost chatrnou viditelnost, způsobenou Tmou s velkým T. Ne obyčejnou, na kterou jsme zvyklí pokaždé, když zajde slunce, ale takřka sraženinou temnoty, která se za polárním kruhem poslušně kondenzuje celé pololetí. Pod chodidly jemně křupe sníh a nad hlavou se jako olejová skvrna hravě vlní polární záře. - Taková může být podoba polární bouře, která se v mé hlavě rozpoutá, když se zaposlouchám do temně ambientního dua Northaunt, u nás hlavně známého díky splitu s legendou Vinterriket, který, tuším, už prošel recezentskými dlaněmi nějakého mého kolegy. Avšak toulky tohoto projektu severskou krajinou již započaly roku 1996 a za tu dobu za sebou stihl nechat v krustě zmrzlého prašanu (pokud nepočítám split alba) dva plnohodnotné zářezy. Kombinace temných samplů, přírodních zvuků a minimalistické melodiky již chladem pohladila nejednu atmosféry chtivou duši, takže se všechno očekávání soustředilo na jejich letošní výplod s prostým názvem „Horizons“ (podobnost s kultovním albem Temnozor je čistě náhodná, tyto dvě věci mají společný opravdu jen název).
Celé album se rozjíždí opusem "Until Dawn Do Us Part", známého z již výše zmíněného splitu, doprovázené mohutným šuměním domnělého větru a duněním kovových zvuků, které se na „Horizons“ často objevují a dávají celému výtvoru mírně industriální rozměr. Všemu vládne melancholie, osamělost, člověk je ztracen sám v bílé pustině a pomalu padá soumrak v podobě dalšího kusu (záměrně se zdržuji slova píseň) "Night Came To Us". Od prvních tónů děsivá, ztělesňující všechno, co člověka odjakživa na noci děsí, hrozivé, teskné, v mžiku se vynořující, nezřetelné motivy. Koho ještě nemrazí v zádech, musí být hluchý. "Horizons" přináší oproti předešlému strachu mírné odlehčení, což ale rozhodně neplatí pro váš zádový epidermis, který si od husí kůže jen tak neodpočine. Silná, postupně gradující kompozice, vskutku vysílající lidskou mysl ke vzdáleným horizontům, duch se vznáší, přelétává hory, jako Ikaros se blížící k
šedivému, podzimnímu nebi. "The autumn sky" je velmi zvláštní, hutná, neútočící hned na posluchačův sluch, poklidně plynoucí, držící se v mlžném obalu. Blíží se další noc, o nic méně strašidelná, avšak ne tak agresivní. "Night Alone" je tajemná, zakládající si minimalistickém ruchu, postupně utápějíc naše vědomí v neklidném snění, které pomalu přechází v astrální cestování, mysl se vydává do černých hlubin neprobádaného vesmíru, který představuje "With the Stars as Witness". A kosmické kolosy se postupně vynořují z hvězdných mlhovin, uchvacujíc cestovatele svoji hrůznou krásou. Vědomí se však navrací zpět do fyzické existence. Brány do nadvědomého světa ale zůstávají otevřené a tak se sněžná pustina rázem mění v jednu z nejhorších nočních můr, jakou je "The Wilderness". Ovšem i ta se postupně uklidňuje a rozehrává postupně se mírnící psychedelické nálady. A my se postupně dostáváme na konec, „Horizons“ dohrálo poslední tóny, já osamoceně sedím v potemnělé místnosti a užívám si slastný pocit znaveného cestovatele. Mám chuť vstát a zatleskat, ale má uchvácenost mi to stále nedovoluje, proto sedím a zachytávám poslední zbytky odeznívající představivosti. Northaunt předvedli vynikající práci, která zanechá otisk v nejednom srdci.. A pokud je zážitek opravdu silný, třeba když při poslechu zhasla světla v celé ulici, jak se tomu jednou stalo i mě, je to vzpomínka na velmi dlouhou dobu, ne-li celý život.
