Šeď v nás evokuje nudu. Když si představím koncentrovanou šeď a opomenu-li asociaci s Umbrtkou, vyvstává mi na mysli každodenní rutina běžných smrtelníků, zoufalství z bezmoci změnit dané skutečnosti, nudu a strach z ní pramenící. Ubíjející hodiny, dny a roky ve stejném prostředí vyplněné stejnou činností dělanou den co den stejným způsobem. GREY AURA, ať už jste o ní předtím slyšeli, nebo je to pro vás zcela nový pojem na scéně, je vším, čím běžná představa šedi není. Pestrost, promyšlenost, v jistém smyslu zábavnost. „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ není žádná sluníčková shoegaze pomatenost. Zanechá ve vás nehezké pocity v tom nejlepším slova smyslu. A ač je hrací doba desky dlouhá jak její název, nebo jak čas jejího skládání (kapela se pyšní, že album skládala a hudební materiál upravovala dva a půl roku a v tomto případě bych Rubenovi i věřil, že se během té doby neflákali), rozhodně nenudí a i šílená, bezmála devadesátiminutová hrací doba dvojalba uteče jako voda. Tato skutečnost nepramení jen ze zajímavosti hudebního materiálu, ale hlavně z výpravného rozměru nosiče. Na obsah debutu šedé aury se nabízí mnoho pohledů a překvapivě nejen těch hudebních, ale v jistém smyslu i literárních. Od prvního poslechu ve mně dobrodružnost, mnohé prology a přizvukování větrů a rozbouřeného moře vyvolává četné vzpomínky na dětství, kdy jsem doslova ležel v románech Julese Verna a hltal jeden za druhým. Lokněte si rumu a pojďte se nechat zasněžit a zmrznout!
Vítr se opírá do dlouhou cestou znavených a ochablých těl, vůdci výpravy v hlavě hlodá nebezpečná myšlenka na rezignaci. Chtěl by si lehnout do sněhu. Přikrýt se tou načechranou blyštivou nádherou. Nahrnout na sebe vrstvu, dvě, tři a spát. Snít o večeru u ohně, snít o křesle, domácím teplém jídle a zapomenout na odumírající konečky prstů. Na nekonečnou ledovou pustinu. Na kompas, kterému už dávno přestal věřit. A na sušené maso, které co nevidět dojde a on bude nucen obětovat pro přežití vlastní i svých věrných přátel prvního tažného psa. Zoufalství a pološílené myšlenky odehrávající se v hlavách cestovatelů bych pro lepší popis přirovnal k hudebnímu obsahu. Jejich skutečná slova a tvrdou realitu jejich cesty zas prologům a atmosférickým podkladům.
Velmi oceňuji mnohotvárnost kytarových ploch. Když se nad nimi zamyslím, kytary zde rozbíjí klasická schémata a běžné chápání písní jako takových. Nefunguje zde žádný ustálený model. Jednou zde máme dlouhou riffy nabitou skladbu, podruhé zas jen krátký kytarový nápad beze slov, který končí stejně rychle, jako začal, v závanech větru vyúsťující v dialog dvou cestovatelů, aby následoval opět krátký kytarový motiv. Jak to píšu, přijde mi, že něco takového by nemělo nikdy fungovat. A už vůbec ne na takové hrací době. Světe div se – funguje to! A jak! Kdyby má mptrojka nevydávala jistý podivný zvuk, kdykoliv má nastat další skladba, ani bych nepoznal, kdy která končí a začíná. V jedné písni se nachází v mnoha případech tolik domnělých konců a začátků, že je téměř nemožné rozpoznat kdy, která začíná. Ty dva a půl roku, během nichž nahrávka vznikala, pánové slyšitelně nelenili. Z melodických postupů mám takové pocity, že nad nimi museli prosedět hodiny a dny, a dokud nenašli takový sled tónů, že jim to nepřipomínalo nic, co by předtím slyšeli, nedali si pokoj. A to se týká nejen kytar, ale i basových partů, které v pestrosti a nápaditosti útočí na přední pozice a rozhodně za kytarami nezaostávají.
Jediným slabším článkem Rubenovy zmrzlé sebranky jsou bicí, které on sám obstarává. Ne snad, že by byly naklikané nebo vyloženě špatné. Ale hrají roli pouhého očekávaného standardu, netvoří žádnou přidanou hodnotu a sled úderů snad za celou hrací dobu nedokáže posluchače překvapit. Vlastně ho od začátku do konce nutí tuto složku ignorovat. Každopádně do holandského Utrechtu míří za tento debut obrovská gratulace a dík oběma talentovaným vypravěčům s očekáváním, s čím přijdou po dalších dvou až třech letech.
