Spadané listí rozvířil poryv větru. Ve spirálovitých dráhách opouští své pohodlné místo odpočinku na povrchu zvlhlé cesty. Barvy víří a cesta se rozevírá ve vzdušný tunel, kterýžto odhání mlhu nad ní se vznášející a formuje se v jakési dlouhé křišťálově čisté tunelovité vakuum obklopené vlhkými parami, vířícím humusem, mrtvými těly lesního hmyzu a zetlelými vrstvami listů nahromaděnými za posledních několik let, během kterých na cestu lidská noha nevkročila. Stromy se uklání a klaní se hlouběji a hlouběji s každým kusem cesty, až se ve zraku přihlížejících zavrtají do země. Z korun jsou kořeny a prastaré kmeny s popraskanou a znetvořenou kůrou tvoří obloukovité průchody. A své kořeny zas rvou z temných zemských hlubin na povrch. Z dřevitých bran jsou opět stromy. Děsivé pahýly zakončeny zkroucenými promáčenými větvemi, které nedrží pevný tvar. Prohýbají se a kroutí pod vahou na nich přichycené hlíny, zbytků kořenů okolních rostlin a kamenů, vrostlých dovnitř ve chvíli, kdy stály v cestě mohutné kořenové expanzi. Temné stíny. Parodie na živé dřeviny. Obrácené stromy...
Velmi dlouho jsem se rozmýšlel nad tím, jakou nahrávku si vybrat pro svou první cestu do minulosti na stránkách Mortemu. Nechtěl jsem psát něco, co tu sice není, ale všichni to znají tak dobře, že by byly jakékoliv další popisy a analýzy po důkladném prověření časem a třeba i dvěma generacemi posluchačů naprosto zbytečné. Chtěl jsem něco, co, třebaže velmi nezaslouženě, zná dodnes málo lidí. A zároveň něco, co mě kdysi zasáhlo tak silně, že si to i po letech rád opakovaně poslechnu a s nadšením se pustím do psaní řádků popisujících mé pocity z dané nahrávky. Nakonec jsem došel k tématu dnešní recenze.
Nevím, nakolik znáte polské PROFANUM. Nakolik znáte tradičnější debut, tohoto velmi jedinečného následovníka nebo poslední „Musaeum Esotericum“, opus, který už má s black metalem i oproti „Profanum Aeternum - Eminence Of Satanic Imperial Art“ pramálo společného. A tak jako je nahrávka netradiční, bude netradiční i moje recenze. Proložená pocity, které jsem si z oné hudby za ta léta nastřádal, nastiňujícími vždy následující, serióznější odstavec. Všechny tři desky PROFANUM jsou výborné, dnes se budu věnovat té druhé, která světu dala originální pohled na black metalovou hudbu tak, jak to dodnes téměř nikdo jiný neudělal. Black metal bez kytar.
Z tmavého přítmí hrůznou inverzí prošlého lesa se cesta line dál, na mírně ozářený palouk. Tajemná světélka probleskují skrze kořeny stromů a slabá luminiscence se pne po kmenech a kořenech okolních dřevin. Objevuje se na kloboucích hub. Na zádech zmatených chrobáků. I na vlnících se trsech trávy, po nichž se pne vzhůru a v drobných spirálkách stoupá k těžkými oblaky zahalenému nebi. Ty se proplétají v podivné obrazce a dál stoupají k výšinám, aby se mraků dotkly...
Jak již bylo řečeno, pokud jste zastánci kytarových riffů a vyhrávek, radši se této nahrávce vyhněte, nenajdete na ní po strunatcích sebemenší stopy až na několik zásahů páně Reyashe a jeho velmi zefektované baskytary, která však spíš tvoří dojem dalšího „orchestrálního“ nástroje a spolupracuje s basovou polohou kláves daleko více, než s jakýmkoliv úderem naklikaných bicích. V případě, že byste snad zatoužili slyšet některou z písní i v kytarové úpravě, je vám k dispozici „A Descent into Medieval Darkness (demo)“ z roku 1996, které skýtá tři z pěti písní tvořících toto skvostné album. Nutno říct, že se s vzniklou situací vypořádali naprosto bravurně. Kytary by byly vyloženě na škodu. V pomalých rytmech udávaných ne zrovna nápaditými bicími se proplétají jednodušší klavírní melodie stojící na monumentálních klávesových aranžích. Spolu s vrstvenými Ysengrimmovými vokály tvoří dohromady velice pestrou směsici nejtemnějšího umění, jaké si ve skrytu duše jen dokážete představit. Méně je někdy více a v případě PROFANUM to platí dvojnásob. A že se umí pustit i do větších složitostí, jasně dokazuje následující deska „Musaeum Esotericum“, nápady na „Profanum Aeternum - Eminence Of Satanic Imperial Art“ nic víc nepotřebují.
Nebe se rozevírá, nashromážděný jas pod oblaky vytryskává ke hvězdám v omračujících proudech světla, které osvětluje palouk v celé jeho ohavnosti a odkrývají tak věci předtím neviděné. Tlející mršiny vzrostlých kanců pod skalním převisem, spálenou zemi, proudy krys stékající po kamenných stěnách a mrtvolu kazatele nabodnutou na varhanní píšťalu očima k zemi, která tvoří jakousi nepřirozenou, avšak zcela nezpochybnitelnou dominantu celého obskurního výjevu...
Nejuhrančivější na celém hudebním materiálu je bez pochyb jeho dokonalá jednoduchost. Schopnost nechat znít třeba minutu jediný nástroj, stejný motiv, nebo podobně se proplétající „dějové“ linie, aniž by výsledek zněl blbě nebo nudně. Za celé ty roky, co nahrávku znám (a vážně už nevím, jak dlouho tomu je, co jsem ji slyšel prvně, v době vydání to určitě nebylo, ale osm až deset let určitě ano), se mi neohrála. A ač ji znám nazpaměť, pokaždé objevím nějakou situaci nebo skrytou dějovou linii mezi řádky. Hodně mi i teď, v průběhu psaní, kdy desku zapnutou nemám, vyvstává na mysli především klavír (nebo alespoň naefektovanost kláves na frekvence klasického klavíru), jeho mnohé mezihry a podklady se v jedné svázané formě dokáží vyvinout v neočekávaně barvité melodie, které dokáží překvapit neopakovatelností a naopak přirozenou evolucí k zcela jiným konturám, než byly ty výchozí.
Rozednívá se. Konečně se začíná zpoza obzoru pomalu a ospale soukat bledý přísvit. Děsuplné popraviště vprostřed lesa mizí. Vzduch prořezává křik dravých ptáků lovících vylézající hlodavce ze zmrzlých ústí svých nor. Mlha plazící se v křehké trávě ověnčené jinovatkou se počíná zvedat a tvoří v korunách stromů nejprapodivnější obrazce. A první sluneční paprsky, které kopce na obzoru propustily v onen kraj, tvoří v mlze ostré, zlatavé přímky.
Tato deska měla být původně posledním rozčeřením vod hnátami trojice Vlada Ysengrimma, Greyona a Reyashe. Po jejím vydání u Pagan Records se kapela také rozešla. Dohromady se dala opět po necelých čtyřech letech v roce 2001 už bez Reyashe (kterého dnes můžete vidět hrát třeba naživo s Azarath nebo slyšet na deskách Supreme Lord, Christ Agony a Witchmaster, ve kterých hraje i spolu s Geryonem a Ysengrimmem doplněni o věhlasné polské bubenické monstrum, Inferna).
Světlušky vypadají za dne pěkně ošklivě. Tančící světýlka se mění v lezoucí skvrny. Stromy se noc co noc obrací a každý den počíná mlhou. Mycelium se rozrůstá bez ustání.
Svůj styl, který PROFANUM na „Profanum Aeternum - Eminence Of Satanic Imperial Art“ povýšili na něco doposud neslýchaného, rozvinuli ještě do větších extrémů na „Musaeum Esotericum“ v roce 2001, který utvořil základ i pro krátkometrážní polský film „Intelekt Kollapse“ v roce 2005. Tomu albu se možná budu věnovat ještě jednou a na větší ploše někdy v budoucnu. Teď nezbývá než zavřít oči, zhluboka se nadechnout, spustit onu obskurní a temnou nádheru a plně nasát její aroma.
