Znáte okultní polské zvěrstvo Cultes des Ghoules nebo násilnou bestialitu Bestial Raids? Jestli ano, zpozorněte, a jestli ne, také zbystřete. Obě smečky se částečně kryjí v osazenstvu a navíc je pojí účinkování v jiném brutálním spolku pod názvem DOOMBRINGER. Po sérii výborných a v undergroundu dobře přijatých demíček, ípíček a splitka přichází konečně dlouhohrající album zvoucí se „The Grand Sabbath“. Jak z uvedeného vyplívá, kapela (projekt) škodí scéně už delší dobu (slovy sedm let), ale prozatím si vystačili s kratší stopáží pro své vyjádření. Nyní se konečně dočkáváme debutu, který pro nás vydal americký label Nuclear War Now! Productions.
Narozdíl od svých domovských kapel je cesta, po které se DOOMBRINGER prochází, více smrtelná, death metalová s velkou dávkou pochmurného doomu. Každopádně poznáte z každého coulu černou podstatu, která činí z čerstvé novinky zvláštní směsici nezařaditelné lahůdky, kdy ani na chvíli netušíte, co si pomyslet. Abych se vyhnul nedorozumění hned na začátku, geniality Cultes des Ghoules DOOMBRINGER nedosahuje bohužel ani náhodou. Ona neuchopitelnost, nedostižnost, co tak (ne)sluší ohavné příšernosti CdG, zde chybí. No, chybí… je jasné, že se kluci chtěli odvázat a udělat všechno jinak. Proto ani nehledejme válečnickou řezničinu, kterou se pyšní Bestial Raids. Spíš si představte Grave Miasma, Varathron nebo Necros Cristos. Tedy valivou nálož pochmurné smrti s ohavným odérem hniloby, kterou podtrhuje nádherně mrtvolný skvost cover art pera Marka Marova a B.D.S. Visuals. Citlivě volené odstíny činí z díla živoucí noční můry, které doslova tančí na onom velkém sabathu, a náhodný kolemjdoucí nemá naději uniknout z reje divých lidí, nelidí.
Deska je rozdělena do sedmi kapitol na délce nepřesahující tři čtvrtinky hodiny, což je krásné a my se nemusíme bát prostupující nudy. Ona produkce desky je hezky čitelná, nezaměnitelná a přitom stále podzemní. Jakby také mohla být špatná, když je za mix a mastering zodpovědný jistý pan M. Tedy Mikołaj Żentara (Mgla, Kriegsmaschine). Ten má za sebou plodnou historii coby zdatný zvukový mixér – a za „The Grand Sabbath“ se nemusí rozhodně stydět.
Úvodní „Labyrinth of Everlasting Fire / Ecstasy of Witch Blood“ krásně předvede temnou sílu DOOMBRINGER v celé její kráse. „Vessel of Gifts“ ve zlovolné atmosféře a závěrečná titulní mega záležitost připomene starý okultní hard rock té hydry, kterýmže názvem se nechali pánové inspirovat.
Sedmdesátkový ocas neustále smrdící mršiny máchá kolem sebe děsivé výplody chorého myšlení. Pomalé, valivé surové části se nepředvídatelně změní v uragán či atmosférické výlevy. Není snadné se pro emoční skoky do desky vpravit. Když se vám zachce zapařit hlavou, oni zvolní do rychlosti pohřební hymny. Jedete si po harmonické linii, oni vše rozcupují v disharmonické roztříštěnosti. Zvyknete si na growl, uslyšíte vřískání, šeptání a tak dále, a tak dále. Co může být předností, snadno slabinou záhy se stává. Tudíž po opakovaných posleších, kdy víte, jaký zlom či návaznost nastane, je možné, že vás deska přestane bavit. Chaotické nálady totiž nenásleduje geniální třpyt v oku šílence, ale možná vnitřní rozervanost neotřelého umělce. Není to rozhodně málo, co by za podobné hodnocení dal kdokoliv. Nicméně pánové z Cultes des Ghoules nejsou kdokoliv ani náhodou. Nerad bych zde šířil falešné domněnky, že je „The Grand Sabbath“ deskou slabou. Naopak! Je to síla. Už jen díky variabilnímu pěveckému umění, kde síra páchne ze všech světových stran, stojí deska nad většinou temné produkce. Beru to spíš jako začátek cesty, kdy nám DOOMBRINGER nastínili, kudy se bude ubírat. Protože ve srovnání s demy a ep je jasné, že kapela nestojí na místě, kde by ustrnula jako kůl v plotě. Hvězdičku s vykřičníkem si kluci zaslouží za vtipné přezdívky.
K recenzi poskytli: Nuclear War Now! Productions
