Je pravdou, že byť mám pro stoner a podobné žánry slabost, Angláni ELECTRIC WIZARD pro mě spíš vždy byli kapelou jedné fošny, a to „Dopethrone“. O zbytek jejich tvorby jsem nikdy jaksi neměl potřebu se zajímat a ani mi většina pokusů nic moc nepřinesla. Na čtrnáct let staré fošně se kapela zkrátka povedlo převést do drážek přesný poměr zmaru, drog, vyhulenosti a pořádně přebuzeného sabaťáckého stoner metalu. Skladby byly sice poměrně táhlé, ale nepostrádaly groove, nápady a schopnost pohltit. U dalších alb jsem většinou zápasil s pocitem, že je to teda jako dobrý, ale proč mám sjíždět levnější opiát, když mi na pořádnej šleh stačí dávka „Dopethrone“. Toť tak zkraje můj vztah k této kapele, která mi ale jinak svým pojetím byla vždy sympatická.
Čtyři roky uběhly a po minulém počinu „Black Masses“ tedy Jus Osborn a jeho parta vydali novou pozitivně naladěnou fošnu s názvem „Time To Die“. Už první bezmála jedenáctiminutová flákota „Incense for the Damned“ je nihilistickým vzkazem, který jasně rozdává karty na celou další hodinu. Skladba je bahnem, obtékajícím kolem naší mysli v hutném středním tempu. Na úvod skutečně silná záležitost se sugestivní všeříkající pasáží „We wanna get high before we die“. Druhá sluníčková záležitost nese název „Time to Die“ a v mnohém ještě úvod alba překonává. Masité přebuzené riffy, naléhavý vokál a povedené melodie, potud zatím vše v pořádku. Ani ukňouraná repetitivní „I am Nothing“ nepostrádá kouzlo.
Jenže zvládnout nějak celou desku s nadšením, to mi dělá ohromný problém. Jestli bych k desce dokázal použít nějaký přívlastek, tak asi iritující. Těsně před svou polovinou mě jednoduše začne otravovat naprosto všechno. Zvuk, zpěv, celé pojetí. Jaksi mi to celé splynulo do jednolitého monolitu, který přestal pro mě mít vypovídající hodnotu. A to mám pro žánr slabost, jak jsem již podotýkal v úvodu. Ale u těchto zkušených matadorů mi nějak chybí ten faktor, který jsem na tomto žánru měl vždy rád. Připadá mi to celé jaksi rutinní, chybí tomu ony pověstné „koule“. Všechno směřuje ke konci, ale kapele se jednoduše nedaří na mě přenést emoce, nadšení, nějak mezi námi nefunguje ona chemie.
Přitom je všechno jakoby na svém místě, zvuk je správně zboostrovaný, špinavý a podladěný. Riffy jsou mamutí a melodie ponuré. Výuka ranými Black Sabbath zcela evidentní, nemělo by mi vlastně nic překážet. Ale celé je to jakési rutinní a nějak si to nedokážu užít, jako třeba v případě už výše zmiňované album „Dopethrone“. Tam to všechno do sebe tak nějak zapadlo tak, jak má. Drogy, špína a Lucifer. Tak trochu se obávám, že byť přes jistý kultovní status, který si tato kapela vydobyla, mají svůj zenit za sebou a nedokážou překonat své vrcholné období. Ale třeba do budoucna překvapí. Pro mě tedy za letošek jedna z desek, které jsem slyšet asi ani nepotřeboval. Tři dobré skladby a šlus.
