POGAVRANJEN se připlížili se svou nejnovější (pro mě klasický teprve první setkání) nahrávkou „Sebi Jesi Meni Nisi“ jako mlha odněkud z nadpřirozena a já si můžu jen rvát poslední zbytky vlasů, že je neznám déle. I když… zase na druhou stranu, kdybych je znal, tak už asi žádné vlasy nemám. Proč?
Protože POGAVRANJEN vykopali ze země ošklivě zrezavělým krumpáčem velice prohnilý, zlý, temný, chvílemi disharmonický a chvílemi zase „melodický“, nicméně pořád skličující, schizofrenní a velice nervydrásající black metal. Schválně jsem se vyhnul slovu depresivní, protože toto slovo ve spojení s black metalem v dnešní době znamená leda tak nudu a trapný vokál bez kousku originality (v devadesáti šesti procentech). POGAVRANJEN nudu zabili a pohřbili hned prvními tóny intra, který nastoluje jasně sépiovou barvu a atmosféru jak z těch nejbrutálnějších thrillerů devadesátých let. „Sebi Jesi Meni Nisi“ je táhlý, ale o to intenzivnější rozklad duše a mysli napsaný chorými mozky kdesi v plesnivé chatrči uprostřed močálů v těch nejčernějších chorvatských lesích. Tento skvost vám mozek ovine fáčem utkaným z těch nejhorších nočních můr! Našeptávající hlasy se vynořují ze všech možných a doteď netušených koutů a neúprosně týrají rozum vnuknutím myšlenek na servání si kůže z obličeje. Temné stíny a siluety, které způsobují pomočování, začínají lovit okamžitě po setmění. Tohle je v krychli prostředních dvacet šest minut z desky, záměrně jsem vynechal intro „Tkivo Svemira“ a poslední „Strigoi“, na kterou si posvítím zvlášť.
Jak jste si jistě všimli, z desky jsem nadšený. I když jsou stopáže skladeb celkem dlouhé, není tady žádný prostor pro oddych. Žádné zpomalování, žádné odbočování, smršť a hnus pěkně od začátku do konce. Gradace je tady pojata trošku jinak, tady se sype klidně šest minut v kuse, skladby jsou totiž šperkovány různými samply, pazvuky, skřípoty, vrzáním, echem a hlavně anti-vyhrávkami, a já to jen nadšeně kvituji. Jeden příklad za všechny je vychytávka s basovou melodií, která lehce uvolní páteř kroutící disharmonii v „Ponocni Lov“. V „Jeziva Suša“, která je asi má nejoblíbenější, zase na začátku slyšíme motiv hoden vládců black metalu ze země galského kohouta. Ten se zvrhne v úchvatnou sypanici, kdy pomalu roste paranoia, schizofrenie, strach a je cítit začínající výhru šílenství nad racionalitou. Je to jak běžet napěchovaný omamnými látkami v šeru strašidelného lesa, kde není sebemenší známka života, jen sem tam se zjeví rozpadlá stavba smrdící záhrobím a peklem. Toto je můj pocit, když mi uši laská tohle misantropické arcidílo. Vše je umocněno dost nemocným vokálem, který má velmi neúprosné (až zaklínající) frázování a i ta chorvatština v black metalu má opravdu hodně do sebe.
Když už jsme u toho šílenství, tak poslední „Strigoi“, to není nic než nemocná lahůdka. Závěr desky par excellence. Skladba začíná decentně, nijak zásadní melodie, prostě příjemný relax na konec, zdá se. Jenže právě tady POGAVRANJEN naplno uplatní svůj zvrhlý pojem gradace. Čas plyne, skladba se převaluje, vokál je s každou další minutou o něco šílenější. Prostoru na přemýšlení je až nečekaně moc a já si najednou uvědomuji, že už není cesty zpět a že bych byl raději někde zavřený ve svěrací kazajce, než prožíval tuhle zvrhlost, protože svou druhou polovinou „Strigoi“ dozajista pošle s oprátkou k nejbližšímu stromu nebo přinejmenším bez oprátky do ústavu slušný počet duševně méně silných jedinců. Jsem moc zvědavý, kde a jak je tahle magorárna napadla.
Při konečném součtu mi tu tedy vychází jedna ze zásadních nahrávek letošního roku. O to víc, že se tváří jako ug a nikdo o ní moc neví, což se doufám změní, protože tahle banda za to stojí. Zvukově je to super, vokály jsou nemocné, riffy jsou zlé, bicí neúprosné, samply a klávesy minimalistické, ale při každém použití zabíjející a všemu tomu s velkým nadhledem vládne basa! Je potřeba něco najít, ať nejsem jak uječená a vlhká fanynka. Co bych vytknul je asi minimální změna temp. Jasně, strašáci a bestie vraždí smrtelně ve vichřici, ale kluci jsou ohromně silní i ve svých pomalejších pasážích, které jsou neúprosně do země zatloukající, ale těch je tam opravdu pomálu a mně to přijde velká škoda, protože tím by se dostali na absolutní vrchol. Každopádně POGAVRANJEN se svou „Sebi Jesi Meni Nisi“ řadím pro letošek na druhé místo ve svém top tří desek roku. A všem black metalistům doporučuji narvat do sluchátek a sjíždět alespoň dva měsíce, protože já vše doceňuji až po půl roce.
