Otázka, zda bychom znali dobro bez existence zla, zdá se být věčnou. Přesto se ji SCOTT WALKER ve spolupráci se SUNN O))) rozhodl prozkoumat i v roce 2014, v době nekonečných konspiračních teorií o vládním utlačování lidu, hromadných masakrech ze strany teroristů a často neméně extrémních zásahů jim v odpověď, webů zaměřujících se na seskupování obrazů těch nejzvrácenějších lidských skutků a tužeb pro zábavu. V zásadě se dá ale říct, že podobná témata byla probírána i na dřívějších Walkerových albech. V čem je tedy “Soused” jiné?

No ano, vskutku zejména v tom, že se jedná o kolaboraci s hudebním aktem teoreticky spřízněným co se jeho reputace na scéně experimentální/extrémní hudby týče, ovšem odlišným v mnoha dalších ohledech. Už samotná unikátnost “Soused” si zaslouží nesmazatelné místo v paměti, i když se nejedná o čistý proud inspirace, ale spíše o průnik dvou rozverných pramenů slévajících se do hutnější, avšak předvídatelnější řeky.

V čem si SCOTT WALKER a SUNN O))) mají blízko, je jejich obecný přístup k hudbě, který ji zbavuje veškerých předsudků a snaží se ji ukázat v její nejesenciálnější podobě. Zatímco SUNN O))) zbavili metal riffů, melodií, klišovitých póz, technického hraní a agresivity (přesto jsou ale s tímto žánrem jednoznačně spjati), SCOTT WALKER dovedl k naprosté absurditě barokní a art pop. V tomto žánru se proslavil v 60. letech se skupinou THE WALKER BROTHERS a pokračoval sólovou kariérou, do níž náleží klasiky žánru “Scott I-IV” a několik umělecky neambiciózních nahrávek zapříčiněných komerčním selháním “Scott IV”. Tyto alba Walker buď sám vůbec nenapsal, nebo se nejednalo o původní písně a sám se je snaží skrývat ve své diskografii. “We Had It All” bylo na dlouhou dobu Walkerovým posledním sólovým albem, následovaném reunionem THE WALKER BROTHERS a vydáním tří alb, zejména pak “Nite Flights”, kde se začaly silněji projevovat jeho experimentální tendence. Ty se pak plně rozvinuly na, po deseti letech od vydání “We Had It All”, sólových počinech “Climate of Hunter, “Tilt”, “The Drift” a “Bish Bosch” vydaných v průběhu třiceti let a z nichž poslední tři, autorem charakterizované jako trilogie, jsou velmi experimentální, temně disonantní, s téměř nesrozumitelnými texty obsahujícími mnoho obskurních narážek a hry se slovy, citace Piera Paola Pasoliniho a zmínky o holokaustu, mučení, terorismu apod.

Vzhledem k tomu, že Walker texty považuje za stěžejní část svého umění a hudební kompozice jsou jejich sonickým protějškem, nelze se divit, že je “trilogie” tak posluchačsky nepřístupná. SUNN O)) naproti tomu ve většině své hudby zpěv vůbec nemají a pokud ano, texty jsou spíše odrazem slyšeného. Attila nám ve skladbě “Aghartha" spíše barvitě vypráví o vizích, které by se, jen v ještě abstraktnější podobě, vyjevovaly v mysli snad i bez jeho slov. Spolupráce těchto dvou hudebních těles se tedy na jednu stranu zdá vzájemně doplňující, na druhou vylučující se.

SUNN O))) oslovili SCOTTA WALKERA poprvé v roce 2009 s otázkou, zda by neměl zájem hostovat na “Monoliths & Dimensions". Kvůli zaneprázdněnosti odmítl. “Soused” začalo vznikat asi o tři roky později. Walker byl frustrovaný z ubíjejíce dlouhého procesu vznikání velkého projektu “tisíců” a chtěl pracovat mnohem efektivněji, v menším měřítku. Když ale SUNN O))) do jeho Londýnského studia přivezli tolik aparatury, že se tam všechna nevešla a kytary se poprvé rozezněly, velký orchestr sice nenašel náhradu, ale zajímavý protějšek, ve zvuku alba podobně přítomný, však méně organizačně náročný. Podobný dojem vzniká při poslechu “Soused”. Ačkoliv se před vydáním dalo očekávat cokoliv, pravděpodobným se zdálo pokračování Walkerových volných kompozicí a něco podobného, co SUNN O))) prezentovali ve skladbě “Alice” a kolaboraci s ULVER, “Terrestrials”. Mělo se snad jednat o další velké dílo, které posluchače uvede do málo probádaných končin sonických i intelektuálních zkušeností. Překvapením vlastně nakonec je, že “Soused” zní mnohem…”poslouchatelněji”. Srozumitelněji, než sólové počiny obou aktů.

Přinejmenším na Bish Bosch je totiž zřejmé, že Walker rád uvádí nové zvuky korespondující s proměňující se tematikou textů, které jsou zde nejkomplikovanější, často působí jako volný proud asociací, jejichž pozadí je posluchači neznámé a vzniká tak naprosto neuchopitelná, matoucí zkušenost. Standardně produkuje elektrická kytara (nebo jakýkoliv jiný klasicky využívaný nástroj) riffy, které se opakují a vytvářejí konstanty, díky nimž je hudba přístupnější. Walker ale s nástroji (resp. zvuky obecně) pracuje mnohem volněji, využívajíc je zdánlivě nekonzistentně, čímž destruuje jakákoliv očekávání a jeho kompozice tak působí dezorientujícím dojmem. Kytarové drony jsou na “Soused” jedinými zvuky, které se objevují ve všech skladbách. Sonický slovník SUNN O))) je naproti tomu extrémně minimalistický. To se na “Soused” projevuje právě větší uchopitelností, ale místy snad až monotónní statičností hudby. Jakoby byl místy Walkerův eklektický přístup zdržován všudypřítomnými kytarovými drony. Ty jsou však stále kombinovány s mnoha novými zvuky. Nejvýraznější je to ve skladbě “Fetish", která má nejblíže stylu alba “Bish Bosch”. Skladba roste z industriálního úvodu se vzdáleným hraním trubky přidává mnohé zdroje perkuse, načež se vytratí s jediné oscilující frekvenci a zpěvu. V intenzivnějším rytmu a hlasitosti pokračuje s dalšími zvukovými prostředími k prvnímu vrcholu, siréně doprovázející setkání se s objektem zvrácené touhy. Až za její polovinou zaslechneme oproti většině poněkud ztišené statické bzučení kytar doplněné éterickými harmoniemi a jakoby přidušeným lidským sborem. Přidává se rytmus a jednoduchý riff. Ještě jednou je před závěrem průběh zlomen, abychom se až po něm vrátili k původu všeho slyšeného, pouze vzpomínajíc na euforickou noční můru.

Ostatní skladby na albu v mnohem větší míře (resp. mnohem zřejmějším způsobem) pracují s navracejícími se motivy. Nedá se však říct, že by nepříliš dynamické, zvláštně upozaděné opakující se bzučení kytar výrazně negativně ovlivňovalo jinak kompozičně fascinujíce rozkládající se opusy. Brando, masochisticky vyprávějící o četných pěstních soubojích slavného herce zastihne posluchače nepřipraveného ve svojí opojenosti intenzitou. Herod 2014 aktualizuje plížící se strach konstantním hučením nepravidelně napadaných, ovšem jistých nebezpečí. Bull je, slovy autora, křížovou výpravou proti sobě samé, vytrativší se ve víru nekonečné války a starozákonní krve. Lullaby, původně se objevivší jako bonus japonské verze alba zpěvačky UTE LEMPER, vykresluje bizarní obraz asistované sebevraždy, zbavené své někdejší orchestrální pompéznosti, utopené v přidušených ponížených frekvencích.

Snad největší výzvou pro “Soused” je, že důležitým prvkem Walkerovy sólové tvorby je ticho. V kontextu s velkou částí moderní (i experimentální) hudby se dá říct, že ticho zabírá více, než polovinu hudby na “Bish Bosch” a “The Drift” (ne ve smyslu hracího času, ale ve smyslu sonicky minimalisticko-výbušné produkce). Hudba SUNN O))) oproti tomu existuje na opačném konci spektra, když pracuje s přemírou zvuku, resp. s drony. Scottův vokál vždy doprovází nějaká forma ozvěny (která ještě prohlubuje přítomnost neznámého, ticha v nekonečném, pohlcujícím pozadí). Ta je s kytarami sice slyšitelná, ale má jiný efekt. SUNN O))) sice také vytvářejí dojem obrovského prostoru obklopujícího hudbu, ale docilují toho odlišnými prostředky. Můžeme tedy očekávat jakýsi dialektický pohled na tento “problém”, či v rukou daných umělců spíše příležitost? Pracují kytarové drony k modifikaci prostoru, či ho spíše deformují ve smyslu oslabení dopadu na posluchače?

Jsou na “Soused” využívány jinak, než na albech SUNN O))). Nejsou centrem pozornosti. Něco podobného se sice dělo už v některých skladbách na Monoliths & Dimensions, ani tam však nepůsobily jako pozadí v takové míře, jako na “Soused”. To je především dílem SCOTTA WALKERA, který skladby napsal a SUNN O))) je dokončili. Jejich drony zde působí mnohem ambientněji, jako na "klasičtějších" droneových nahrávkách. V žádném případě to ale neznamená, že jsou jen pro doplnění zvuku. Při vyšších hlasitostech se stávají jeho naprosto esenciálním, monumentálním vtělením, které je ostatní instrumentací a vokálem nepřekryto…přeplněno, ztělesněno, transformováno ve věčnou přítomnost v době ticha. Nejpřesnějším je přesto říct, že kytarové drony jsou na “Soused” využívány poměrně dynamicky, v široké škále kontextů, což zapřičiňuje jejich včleněnost do barvitého světa černých životních šťáv.
Od úvodního citátu až po poslední odstavec se neustále objevuje dualita. Ctnost a zločin, ticho a hluk, harmonie a disonance, statičnost a nepředvídatelnost. Možná jedinou rozhodující dualitou je zde ale bolest a slast. “Soused” umí být pohlcující. Scott O))) není projektem, který není schopen celistvého života, bez neustálého srovnávání pozic jeho částí. Z principu se tomu ale nelze vyhnout a najít tak prostor, který nebyl zcela vyplněn. Otázkou je, zda to je prostředek, nebo nástroj.