Prý nenávistný black metal. Vyhneme se sáhodlouhým úvodům, jak je v USBM jen málo kvalitních projektů, a že za zmínku stojí snad jen Nightbringer či Judas Iscariot (+ další kapely dle gusta daného posluchače) a přejdeme rovnou k věci. NUKLEAR FROST, těleso aktivní od roku 2004 po deseti letech své existence představuje debut nesoucí název "Subjugation": Nesvoboda, područí, poddanství a tak všelijak podobně. Rozhodně se jedná o profesionální nahrávku. Při dohledávání informací mě pobavila jména tvůrců, kteří se s výběrem příliš nepárali. M, D, J - kurzíva napoví.
Když k textu MDJ do SMS napíšete číslo 90206 získáváte v Ústí nad Labem přestupní jízdenku s platností přibližně půl hodiny v daném pásmu.
"Subjugation" má být podobné Malhkebre, takto jsem byl na promo navnaděn. Obal vypadá celkem chutně, jen místo podříznutého hrdla někde na pitevním stole na nás pomrkává sinavá tvář připoutaná k pomyslné podložce za krk provazem. Při prvním pohledu na obrázek se mi během několika vteřin evokoval film Sedm - konkrétně pak scéna s "člověkem" přivázaným natrvalo k lůžku. Vypadl sice jako mrtvý, ale hrdinové filmu se během pár chvil přesvědčili, že tomu tak není.
"Uranový úvod" dokreslený pomalým úvodním riffem a decentním nástupem bicích za doprovodu lehkého škrunkání basy - to bohužel není nic pro mě, jelikož nejsem přílišným zastáncem takových instrumentálních úvodů. Vždy si vybavím zvukovku. Je sice pravda, že modifikaci ambientu do úvodu pere kde kdo, ale pokud to má být tedy nášup, tak bych se s tím vůbec nezdržoval. Záhy se však přidává táhlé "arrgh", řádný doprovod a tak jen čekáme, co bude dál. NUKLEAR FROST nabízí nástupy ve stylu Dark Funeral, či Marduk. Tempo se střídá, na nějaké sušení není prostor. Kytary nabízí nezkreslené chytlavé riffy. Při recitaci černých veršů mašinérie sem tam zpomalí, aby pak mohla opět přejít do agresivního tempa. Zvukově mi vše přijde pěkně vyvážení, uši netrpí (něco jako u novinky 1349). Nabízí se "škatule" black metal pro masy? Nebo ne? Vše je protkaném černými žílami temnoty, jako hornina stopou železné rudy. Postrádám však cokoliv nechutného, co by využilo dojem, který ve mě vyvolal obal desky. Na své si přicházím až při páté stopě "Charnel Ditch". Konečně válka! Modlitba dokreslená střelbou a následný skutečně tíživý nástup za zvuku dopadající poslední pěsti artilerie, přecházející do kulometného středního tempa (hmm, zajímavý úkaz) a ten mučivý vokál. Proč až, kurva, tu? Pátá stopa je tedy průpravou do (v mých uších) zhmotněného vrcholu alba. Přes počáteční pomalost se deska dostává do vydatné palby, která vrcholí v samotném závěru. Jedná se sice jen o pár vteřin, ale je to skutečně síla. Kdyby takové bylo celé album, tak místo stolice ze mě poteče maggi. A nakonec pomodlit a spát. Úplný konec mě opět příliš neoslovil.
Kyanid nechte v šuplíku, pistoli za pasem a špagát na půdě. K poslechu si udělejte dobrý čaj a jen tak lelkujte. Možná si zakrojte i bábovky. Taková ta sobotní pohodička každým coulem.
Pozoruhodnou věcí je skutečnost, že album jsem poslouchal vždy s řádným časovým rozestupem, abych jej nechal pěkně uležet. Problém nastal v okamžiku, kdy onen časový rozestup uplynul a přišel prostor pro další poslech. Z alba jsem si totiž nikdy nic nepamatoval. Práce je to bezesporu kvalitní a NUKLEAR FROST si jistě najde své příznivce, ale mě tam prostě chybí více výrazných momentů, které by mě nutily chtít víc a víc. Celkově vzato - NUKLEAR FROST je oproti Malhkebre dětská hra s kyblíčkem na pískovišti, kdy písek v botě je tím největším zlem. Snad se do příště pánové více pochlapí. Potenciál na to zřejmě mají, jen se toho nebát. Těšil jsem se na pořádnou nechuťárnu, dostal jsem oslintanou a poškrábanou panenku. No nic.
