Souznění s přírodou, válka, hrdost na svoji zem, bojovný duch… taková atmosféra na Vás dýchne při poslechu alba „Ancestry“ z roku 2005. Velimor ovšem nezahálí, pánové už zatím stihli vydat splitko s ukrajinskou Krodou. Máte tedy možnost vyslechnout si skoro 40 minut skvostné a od srdce jdoucí hudby z dílny Mstivoye, Radohorna a S. O tom, že je kapela NS už svědčí text druhého songu, kde najednou uslyšíte provolání Slava Aryan; ovšem obrázek o jejich námětech na texty si můžete vyvodit tak akorát z názvů písní, aneb šťastný ten, kdo umí rusky :).Jak už je u Velimoru zvykem, album začíná velice povedeným „intrem“. „The Grief Of Sorrows“ je hudebním obrazem bitvy o svoji zem, pohanské cti a znesvěcení přírody a zatínání nenechavých drápů křesťanské uzurpátorské moci. Na chvíli se ocitnete na krví prolitém oraništi zbrázděném kopyty mnoha koní, šlapete po tělech mrtvých bojovníků, nad hlavou vám létá nespočet šípů, vnímáte jen ohlušující řev válečníků jdoucích na smrt a zdáli jen stěží vnímáte křik a nářek žen, jež přišly o své muže. Intro pokračuje vybrnkávačkou s velice povedenou melodií, do které po chvíli vpadne flétna s občasnými disharmonickými momenty, které ale vůbec nejsou na škodu. Celá stopáž je nabita emocemi a pocitem zrady, utrpení nad ztrátou mnoha životů a rozhodnutím nepoddat se prohře a bojovat dál.
Promyšlené kytarové melodie se snoubí s flétnovými vyhrávkami, kterých je na albu požehnaně; v každé písni je alespoň jeden flétnový part, což dodává atmosféru starých dob a pohanské srdce při poslechu jen zaplesá. Co se týče zvuku, nemá snad „Ancestry“ žádnou chybu; jemně zastřený zvuk blahodárně působí na vaše sluchovody, vokály nejsou utopené, ani příliš řvoucí, kytary výborně korespondují s flétnou i s bicími, které rovněž ani příliš nevystupují, ani nenastane moment, že byste neslyšeli jejich rytmus.
Na rozdíl od předchozích alb je tento počin více melodičtější, bez atmosférických příměsí, bez bezhlavých sypaček, které se často vyskytovaly třeba na „Rujan“, jemnější a jaksi ucelenější, s velkou dávkou melancholie, avšak celková agresivita na kterou jsme byli zvyklí, zůstává stále. Písně jako by navazovaly jedna na druhou, stylově se k sobě všechny hodí; ale pozor, tím nechci říct, že by byly jedna jako druhá.
Album je uzavřeno mrazivou bonusovou kompozicí jménem „The Black Forest Breath“, která se poprvé vyskytla na best of albu z roku 2004. Ideální zakončení - naposledy na Vás dýchne atmosféra matičky Rusi podpořena nádhernou souhrou akustické kytary a flétny, vše provázeno zvuky přírody.
Na závěr snad jen můžeme popřát Velimoru štěstí a budeme doufat, že nás zahltí ještě spoustou lepších a lepších nahrávek, když se jejich hudební potenciál tak nesmírně rozrůstá a na rozdíl od mnoha kapel jsou schopni vývoje kupředu a neustálého zlepšování se.
