Po sérii kratších či delších zámořských tours, kde INQUISITION byli upozaděni jako support, se Dagon s Incubusem rozhodli pro velký návrat na evropský kontinent. Se vší parádou a za doprovodu elitních veličin ARCHGOAT, ONDSKAPT a ruských BLACKDEATH. S výjimkou Švédů, kteří se vraceli v čase, mají všechny kapely po vydání nových desek, a tak bylo co propagovat a prodávat. I přesto, že se u nás třeba na „Obscure Verses for the Multiverse“ nedostalo (tak ambivalentní pocit jsem snad z žádné desky ještě neměl), Inkvizici zůstáváme věrni stále. Proto se nás setkalo v Nové Chmelnici nemálo; staří, současní i budoucí redaktoři a v prvé řadě plný sál fanoušků prakticky odevšad.

Při poslechu nedávno vydaného alba ruských BLACKDEATH „Gift“ jsem si pomyslel, že nebýt akreditovaný pisálek, asi první kapelu večera vypustím. Naživo byl můj dojem o něco lepší, protože sílu, kterou jsem z desky postrádal, jakžtakž suploval nápor koncertního zvuku. I když přeřvaný a přebasovaný, byl s ucpávkami v uších celkem slušně čitelný, takže jakýsi potenciál v kapele cítit byl. Ale pařících fanoušků bylo pomálu a bicí souprava uprostřed pódia rovněž nedělala dobrotu. Nejen BLACKDEATH, ale i následující Ondskapt kvůli ní byli podivně rozdělení, neschopní se do koncertní dynamiky zapojit účinně pospolu, naráz. Set BLACKDEATH měl své silná místa, zvlášť v minutách, kdy z novinky vybrali asi nejsilnější skladbu (kterou máte natočenou), ale když kapela opustila pódium, žádné emoce to mezi přihlížejícími nevzbudilo.

[Pestnoir] Na pozici otvírače večerního programu stanula ruská formace s poetickým názvem BLACKDEATH. Kapelu jsem podrobil jen krátkému zkoumání, při kterém jsem si všimnul, že mají texty v němčině. To bylo však celé, s jejich hudbou jsem se setkal prvně až naživo. Musím říct, že jejich hudební projev mě příliš nezaujal. Sice byli vyparádění, strunař/vokalista měl na své hrudi monumentální pentagram a na hlavě jakousi utěrku, ale to, co se linulo do přihlížejícího davu, na mě dojem neudělalo. Jednoduše - BLACKDEATH sice přímo (většinu) neurazili, ale kdyby místo nich dali prostor jiné kapele, vůbec by mi nevadilo, že by mi tito ruští kapelníci byli skryti.

[RaznAgul] Ruští BLACKDEATH si mě připoutali svým ryzím blackmetalovým nasazením. Jakmile se ale začali pokoušet o nejrůznější instrumentální zajímavosti, můj zájem o ně naopak opadal. Ke konci mě už některé jejich hudební kratochvíle nechávaly zcela chladným. Stejně jako následující Ondskapt mně navíc připadli jaksi pódiově roztříštěni. Každý si hrál to svoje a dohromady to sice znělo, ale tak úplně nezabíralo. Přispěla k tomu i předsazená bicí souprava, která namačkanou čtveřici rozdělovala na dvě části. V zadní půlce pódia totiž trůnil bicí kolos druhý, připravený pro závěrečný inkviziční proces. Fyzicky těsně blízko sebe, ale co se týče vzájemného niterného souznění, které by propouštěli ven, na metry vzdáleni. Takový jsem měl pocit ze žhavých i vlažných BLACKDEATH stejně jako do mystické mlhy ponořených Ondskapt.

Po několika promarněných příležitostech jsem konečně dostal šanci shlédnout kultovní ONDSKAPT. Kdyby kapela měla jen o něco lepší podmínky, dost možná bych se rozplýval, avšak nadšení dost mrzačily dva zmíněné elementy. Bicí půlící kapelu, nedobrý zvuk a snad by nezaškodila i jakási větší „mystika“ v pódiovém výzoru. Největší zlo, smrt a touha ničit tak nakonec zářily z očí bubeníka, který byl krutě nasraný na zvukařovu práci. Nedivím se mu, ale i tak ONDSKAPT dělali, co jen mohli, aby neudělali svému legendárnímu statutu ostudu. Přeci jen se vzpomínalo na kultovní debut „Draco Sit Mihi Dux“, který měli ONDSKAPT v plánu zahrát od začátku do konce, což se myslím kvůli času nepodařilo, ale možná se mýlím. Každopádně čtvrtou kapitolu tohoto ďábelského opusu považuji za jeden z hřebů večera a dokonce ve mně probudila touhu zažít ONDSKAPT znovu za důstojnějších podmínek.

[Pestnoir] Již potřetí jsem měl tu možnost vidět švédské zlo - ONDSKAPT. Jejich diskografii příliš nastudovanou nemám, ale uvedu, že se mi líbila spíš druhá půlka (a hlavně konec) prezentovaného setlistu. Každý jistě zpozoroval, že zpěvák, seč se snažil, jak chtěl, toho moc nezmohl, ale to se prostě občas stává. Švédi by jistě neudělali chybu, kdyby zapracovali trochu i na vizuální stránce. Plesový úbor měl pouze zmiňovaný kazatel. A co se prostoru týče - bicí postavené vepředu mě taky moc nezaujaly. Celkově vzato - ONDSKAPT se mi líbili víc, jak Blackdeath, o tom žádná, ale rovněž jsem z jejich vystoupení nebyl nijak zvlášť urvaný. Tři roky zpátky, když jsem je viděl prvně na tour s The One, si mě získali víc.

V momentě kdy píšu report, na mém těle září na třináct modřin, podlitin a škrábanců různých barev a velikostí. Dle očekávání byl set Finů masakrem toho nejhrubšího zrna, který se spolehlivě vyrovnal i náporu takových extrémistů jako jsou například Revenge. Ale i těm, kterým se v kotli trkat nechtělo, museli ARCHGOAT ve své impozantní brutalitě a majestátní temnotě uhranout. Zvuk ani tentokrát nebyl výstavní, ale aspoň nedošlo k faux pax jako den předtím v polském Krakově, kde po třetinu setu nebyla vůbec slyšet kytara! Arcikozlí rachot byl snad ještě obhroublejší nežli na deskách samotných, což svým způsobem zážitek i umocnilo. A také bylo skvělé, že zvukař od pultu pouštěl občasné klávesové party (ne teda že by byly nějak zvlášť slyšet). Pilíře extrémního metalu byly obnaženy v celé své nečisté velkoleposti, takže se mi teď jen těžko vybírá vrchol maximálně nabušeného vystoupení. Byla to mocná zkázonosná hymna „Grand Luciferian Theophany“ a nebo závěrečná bestiální dorážečka „Hammer of Satan“? To je úplně jedno. ARCHGOAT totiž stoprocentně potvrdili veškeré ty kecy, které jsem v recenzích jejich desek s nadšením nablil. Satan byl přítomen...

Dále zahřmělo (bez pořadí): „Nuns, Cunts and Darkness“, „Lord of the Void“, „Dawn of the Black Light“, „Blessed Vulva“, „Goddess of the Abyss of Graves, „Death and Necromancy“, „Rites of the Black Moon“, „Apotheosis of Lucifer“.

[Pestnoir] A konečně to bylo tu! Severská formace, na kterou jsem se nejvíc těšil a kvůli které jsem do Prahy hlavně přijel. Na pódiu se zjevila sestava smrťáků ve válečných barvách a kapucách. Během chvíle se obuli do přípravy svých nástrojů teroru. Rychle jsem dopil pivo, něžně odložil kelímek kamsi do davu a dral se k pódiu. Tam již byli přítomny známé tváře, se kterými jsem před tím prohodil pár slov, a bylo jasné, co se bude dít. Candrbál mohl začít. ARCHGOAT spustili nemilosrdnou palbu protkanou oldschoolovými deathovými riffy s charakteristickou černou aurou. V mžiku byl celý kotel v pohybu a z původního pár metrů zabírajícího placu se utvořil důstojný taneční parket. Nelidské finské zlo, které obstojně zfanatizovalo přihlížející vepředu. Jak tomu bylo v jiných částech sálu, jsem nevěnoval pozornost, jelikož jsem se od prvního tónu téměř nezastavil. Ve vzduchu byla cítit nefalšovaná temnota, brutalita a zlo. Když zamečel kozel v songu „Goddess of the Abyss of Graves“ měl jsem o favoritu večera jasno. Roku 2011 jsem sice na Revenge zažil kotel ještě bestiálnější, ale asi už prostě stárneme. Tak či tak výborné!

[RaznAgul] Když finští ARCHGOAT otevřeli chlívek zvony na poplach v úvodní „Nuns, Cunts and Darkness“, skladbě z jejich právě vycházející desky, rázem obrátili klub naruby. Kompletní destrukce zaručena v dosahu šestisetšestašedesáti stop. Záběr pekelného ničení byl tak mohutný, že ještě teď mi z toho doma praskají kosti. Nelítostně natřískanému šrumci dávala finská trojka ulevit v rozvážněji stloukaných, kytarově navrněných pasážích a ve střídavém stylu mely a uvolněného důrazu jeli po celou dobu svého setu. Potápník Angelslayer mručel nad basou a nad zlovolným tónováním strun své chorobnosti a jeho hnilobné rozjímání mu co chvíli uťali fantastický fanatik za bicími a náporová kytara. Měl jsem za to, že novinkové „The Apocalyptic Triumphator“ může řádně fungovat jen v temně zastřených podmínkách posluchačské samoty, ale po tomto musím říct, že ďáblovo panstvo stejně krutě zasahuje i na veřejnosti. ARCHGOAT mi dopřáli koncertní zážitek, z jakého se budu ještě dlouho kurýrovat a plašit hluboko zatlučené vzpomínky. Jó to tenkrát, když v práglu hráli arcikozli, to pane byla z čerta pálenice!

Nerad to přiznávám, ale INQUISITION byli poněkud průser. Ne, že by si za to Dagon s Incubusem mohli sami. Jejich zápal by za lepších podmínek byl strhující a impozantní jako vždy. Avšak skrze přeřvanou kouli, co se linula z repráků, bylo složité se do hudby zcela vcítit a užít si Inkviziční magii na 100%. I když… sál byl narvaný téměř na maximum a v davu lidí byl neustále někdo, kdo si mohl hlavu umlátit a pracku od samého hrození ukroutit. Takže to možná zas tak hrozné nebylo, ale já měl kolikrát problém s identifikací skladeb, a to je znám dost dobře. Aspoň že ten vizuál byl dobrý (jak už uvedl někdo na fcb eventu akce). Když se poprvé z rudě nasvícené mlhy vynořily siluety muzikantů, vzedmulo se ve mně obrovské nadšení, které ale celkem spolehlivě zabilo dojebané nazvučení. To mimochodem měl na svědomí vlastní zvukař kapely, nikoliv osoba najatá klubem či organizátory.

[Pestnoir] Sál prostoupila mlha, za zadní bicí se usadil Incubus a vepředu sevřel svůj nástroj apokalypsy Dagon. Duo INQUISITION bylo tu. Soudě dle přihlížejících si nejeden vyvodil závěr, že na tuto kapelu přijeli všichni. Zvuk dále drtil ušní bubínky, a tak jsem se co chvíli octl na baru, abych si dal další vodku, na kterou jsem měl ten večer přímo extrovní chuť. Po kratším pozorování z povzdálí jsem se rozhodl opět vypravit pod pódium, kde jsem se snažil roztančit kotel, ale lidem se už moc nechtělo. Kouře bylo všude jak v pánbíčkářském doupěti a do toho mě celkem zdatně oslňovaly blikající disko světla, ale i tak bylo o co stát. Z projevu INQUISITION jako vždy sálala profesionalita a sehranost, kterou tito dva muži získali dlouholetou praxí. Demonstrování obráceného kříže za pomocí paliček je sice jen prachsprostý detail, ale potěší mě vždy. Cítil jsem se skutečně „Enshrouded by the Cryptic Temples of the Cult“!

[RaznAgul] Musím přiznat, že černí nádeníci INQUISITION mě zpočátku moc nebrali. Asi i v tom měla kopyta předchozí kapela a jejich učiněné dílo zkázy. Inkviziční kolovrátkový kvak doprovázený trsavým black metalem zněl až příliš sterilně. Stačilo ale jen, aby se dvojka odpoutala od novějších „Force of the Floating Tomb“ a spol. a zabrousila hlouběji do své minulosti a hned to mělo otrávenější šťávu. Čím šli dál v čase, tím víc jsem jim propadal. Tedy, jestli je novější tvorba Inkvizice spíše k bezelstnému zulíbání, jejich zákeřná neúprosnost spočívá v jejich nejhlubší temné podstatě a prvních blackmetalových albech. To naplno ukázali i tento večer.

Nevím, nevím, co bych si o čtvrtečním koncertu myslel, kdyby se turné nezúčastnili ARCHGOAT. Ti mi naštěstí zcela vynahradili slabší dojmy z úvodních dvou kapel a také mírné zklamání z Inkvizice. Určitě za to nebudu vinit organizátory, kteří jinak odvedli vše pro výtečný běh večera. Všechno jelo na čas, navzdory návalu jsem u vstupu strávil pár sekund, dalo se kde popít a spočinout. Snad nás zase někdy přijdou ty dvě stovky (můj odhad) na nějaký black metal organizovaný Heartnoize Promotion. Ale možná bych dal přednost jinému klubu i za cenu nižšího komfortu.

[Pestnoir] Ano a dostáváme se k celkovému hodnocení. Pivo - jak jsem zvyklí - žalostně nepitelné, ale bar byl vybaven destiláty, takže se to dalo přežít. Merch jsem čekal o něco bohatší, jelikož jsem si chtěl zaopatřit nějaké triko Archgoat, ale žádné mi nepadlo do oka. Ale taky nevadí, alespoň jsem ušetřil další peníze na ledoborec. No a co se zvuku týče, klasický na poměry zdejšího klubu. Přibližně takový jsem ho očekával. Nejsme na pouti. Praise the goat!