Objevit blackovou nahrávku vycházející z úplně jiného prostředí, než je našinec coby soused skandinávských praotců zvyklý, může být zážitek i v roce 2014, kdy je černý kov dávno globalizovanou záležitostí. Jednočlenní VOLAHN jsou toho důkazem a zároveň i ukazují, co se všemi, kteří si myslí, že na obalu blackového alba musí nutně sněžit nebo hořet – šoupnout je doprostřed pralesa a nechat jaguáry, aby jim sežrali koule.
Čímž se mile a nenásilně přesouváme do oblasti, kterou se Eduardo Ramírez alias Volahn inspiruje. Byť sám dlí v jižní Kalifornii, táhne ho to ještě mnohem víc na jih, do Mexika a celé Latinské Ameriky. Samozřejmě je to patrné z přebalu, který se ale nedá vnímat jako naivní obrázek představující zkarikovaný výjev z jakési prapodivné země kdesi za mořem, ale jako okno do svébytného světa, který nám VOLAHN dovede přiblížit i skrz hudbu. Činí tak prostřednictvím poměrně tradičně pojatého blacku, který má ale skvělou a místy hodně uhrančivou atmosféru těžící právě ze světa, kde to vřelo ještě dávno dávno předtím než se o něm dověděli křesťani.
„Aq'Ab'Al“ je i přes intenzivní začátek v rámci dřevního blacku spíš melodičtěji laděné album, na pár sekund mě dokonce napadalo, že jsou něco jako hispánští Taake. Takto zaškatulkovat by je ale nebylo spravedlivé, především proto, že atmosféra vystupující z „Aq'Ab'Al“ je naprosto specifická a vedle evropského blacku hodně originální. Vedle blackmetalové agrese tu také hodně promlouvá řemeslná virtuozita a součástí celkového dojmu je tak i přes trochu zaprasený zvuk a stále typický černěkovový nátěr požitek z perfektní kytarové hry. Prakticky všemi skladbami se vedle jednoduchého kytarového pozadí táhne i druhá, někdy hodně melodická, někdy jen tak lehce riffovací, ale vždy jasně identifikovatelná linka. Ta táhne každou skladbu jako motor a dodává tón celému albu, jehož atmosféra je místy tak silná, že se vám chce hned vyměnit pohodlí západní civilizace za doposud málo objevené taje předkolumbovské Latinské Ameriky. Přispívají k tomu i vymakané mezihry - když se například v druhé části „Koyopy“ zklidní metalový nápor a do ticha začne hrát klasická kytara, jste myšlenkami tak daleko, jak to jen jde, protože jde zkrátka o něco majícího v sobě jakousi elementární sílu a nepopiratelnost. Možná se jen tak zasníte, možná se ocitnete v mexické džungli.
Neztrácejme ovšem hlavu, což na onom místě ostatně reálně hrozí, a podívejme se na VOLAHN i kriticky. Z daného ovlivnění se dalo vytřískat i více - různými „místními“ ozvláštněními se deska mohla našlapat dvakrát tolik. Holt jsme pořád v blacku, kde se hraje na strohost, ne na serepetičky. „Aq'Ab'Al“ tak zůstává výtečným, ale stále v zásadě klasickým blackovým albem opírajícím se o skvělé hráčské výkony a silnou atmosféru, ne ovšem v té míře, k níž posluchače žene první, veskrze pozitivní dojem.
Přesto směřuje palec rozhodně nahoru. Na desce si maximálně pošmákne každý hledající poctivý černý kov podbarvený jinak, než bývá zvykem, stejně jako každý, kdo si umí užít detaily a nechce být hned odpálen ze zeměkoule. Stačí trocha ochoty a nadšení, a VOLAHN vás i tak vezmou někam hodně daleko, do světa, s nímž je požitek se seznamovat, už jen proto, že ho zkrátka neznáme.
Co dodat na závěr. Možná stačí, když si pokusíte představit sami sebe, jak z bezpečné dálky pozorujete hlavy neosvícených sypající se ze schodů aztéckých pyramid až k nohám veselých domorodců v pestrých šatech, kteří jim bambusovými klacíky píchají do očí. S jakýmsi klidem v duši na to koukáte, chroupáte kukuřici, a cítíte se naplněni.
