Světoválečná chrabrost seveřanů, bezútěšná norská krajina i zarputilý blackmetalový bohovzdor, všechno se vešlo na druhé album bergenské jednočlenky BLODHEMN s šifrovaným názvem „H7“. Tři roky po úspěšném debutu Invisus opět prohnal své samoděržavné těleso studiem a dalo se očekávat, že nebude chtít zůstat pod laťkou nastavenou svým předchozím zápisem. Co se skrývá za netradičním názvem desky, vedle narážky na její sedmimístný set skladeb, těžko odhadnout. Invisus k tematické pestrosti své novinky nasliboval více hudebních fint, heavymetalovou vášeň a punkový nesratsestím přístup, tedy věci, které se dnes k pravému kovu nosí, aby byl pro lidi snesitelnějším. Že se mu i s druhou deskou povedlo v místní louži mnohým jiným dravým rybám vypálit rybník, je okamžitě jasné. Navíc tahle fošna nemusí bolet ani ty ortodoxnější. Přes občasné cukrbliky její pravověrnost není nijak na úbytě. Značka TNBM napoví a v mnoha směrech rozpoutaná metalová energie zaručeně kopne.
BLODHEMN zrovna nepatří k černým apoštolům, kteří by hlásali, že to či ono ještě nebylo odehráno, a na tom stavěli svoji misi. Invisuovým krédem je muzika jako odzkoušený, vraždící životabudič. Album „H7“ tne do živého ze záloh patentovaných odpáleným nordickým black metalem. Jeho všedrtící akce okamžitě vyvolává hlavotřasnou reakci. Uvolněný v opratích, odpoutaný z ďáblových řetězů šine si to BLODHEMN s kytarou trylkující ve vysokých tónech a s podsazenou bicí bramboračkou. Někde si podmázne punkovým lojem, aby to pak jinde vydýchával opřený o střednětempá odpočívadla, zahraná se skoro až indie rockovým šarmem jinak drze metalizovaných strun. Naslibované zřetelnější stopy po klasickém heavy metalu a punk rocku by se na albu těžko hledaly, síla zatěžkaných melodií a floutkovský fakáč jím ale hýbe. Celá deska má nepřetržitý hudební děj, kde není nouze o výrazné a výraznější motivy. Nápaditá a na efekt dotažená stylistika skladeb dělá z muziky BLODHEMN víc než jen tradiční severskou řachandu. Drapne a vydrží v tom nejeden poslech.
I když si novinkového „H7“ užívám, nezapomenutelný debut BLODHEMN si u mě stále stojí o něco výš. Možná je to i tím, že nové album „jen“ naplnilo má velká očekávání. A fandovský popřesdržku moment z povedené první desky bývá jedinečný. To ale há-sedmičku nemůže úplně zastínit. Určitě brzy dojdu na to, že rozesrat si hlavu odpichovými „Evig heder“ a „Fandesvenn“ je účinnější víc než cokoli jiného. A že „Veiten“ mě chtě nechtě bere nostalgicky zpět do doby, kdy jsem si zahrával s placebem britských kytarovek. Dnešní BLODHEMN představují ortodoxii, která o sobě prozrazuje víc, než by znalec norských true blackových poměrů čekal, a právě tolik, co dřevař ještě dokáže přijmout. To z ní dělá nezbytný artikl mé hudební sbírky.
Pokud vás, stejně jako mě, zklamal poslední výtvor Hoestových Taake, nechte si spravit chuť sedmičkou skladeb s vinětou BLODHEMN. To je značka, která má dnes na to, aby pronikla severskou temnotou. S nápadem a nenucenou chutí poradit si na vyšlapaných cestách. Nechává zapomenout na mýty o neposkvrněném početí True Norwegian black metalu skrz jeho vyhasínající modly. BLODHEMN znamená v norštině krevní msta. Obcování s touto čerstvou krví se žádnému blackerovi nemůže vymstít.
