S kapelou REDWOOD HILL jsem se poprvé setkal už chvíli po vydání debutu, který se mi vepsal pod kůži vcelku rychle. Rozhodně velmi rychle na to, že je kapela silně načichlá sludge feelingem, který mi snad nikdy nevoněl dvakrát příjemně, až na malé výjimky. Od té doby jsem netrpělivě vyčkával již celkem dlouho slíbeného nástupce, který by potvrdil (či vyvrátil) výjimečnost kapely načrtnutou v prvním záseku „Descender“. Říká se, že skutečný důkaz budoucí neochvějnosti a uměleckých kvalit kapely definitivně ztvrdí až třetí deska. Nikdy jsem tomu nepřikládal moc velkou váhu. To „Collider“ je důkaz.
Od prvního okamžiku zavalí posluchače houšť kytarových riffů valících se jako sudy po okraje plné vína, kterým na vrcholku kopce někdo podtrhl jištění, pobaveně sledujíc pruh zválené půdy, trávy a křovisek, která nehnutě stála v cestě. Hudba z produkce Sekvojového kopce má spoustu vlastností. Ta, co vyvstane na mysli první, je však hypnotičnost. Absolutní a bezchybná vůle muziky ukovat posluchače na místě a nechat ho zírat s otevřenou hudbou, jak si s ním těžkopádná kompozice dokáže zahrávat. Jedna věc je mít štěstí, případně vědomě sestavit jeden či dva správně podněcující nápady. Druhá věc je umět je použít tak, aby i v nejvypjatějším okamžiku dokázal tok informací člověka překvapit a tam, kde si myslel, že už je zvuk a myšlenková bouře na hraně, posunout najednou pomyslnou hranici o dalších deset sáhů dál. REDWOOD HILL jsou v tomto mistry v oboru. Takhle překvapit umí například song „Microgravity“. Nervová těžkotonážní masáž vyústí ve statický rytmus, na který se člověk upne a bez dechu se jím nechá unášet, když ve chvíli vše utichne a hostující mistr houslista Frederik Thybo uvede nové dějství nečekaně citlivou hrou. Kolo času se otáčí a tklivá melodie vyústí do opětné kytarové zběsilosti a rytmické hypnózy produkované za nekonečných, a přesto se tak málo opakujících bubenických zvratů a sekaných přechodů za pološíleného Marcova vokálního projevu.
Krom v předešlém odstavci zmíněného je ale důvod, proč si této kapely tolik vážím, především ten, že ani po čase nezačne nudit. Když už mě totiž kapela podobného rázu jednou chytí, většinou se mi stane, že se brzy oposlouchá, originální pasáže začnou znít vyčpěle a prvé zdání výjimečnosti je to tam, v nejlepším případě takovou nahrávku nesmažu, ale nechám ji, ať se přerodí v jakousi sváteční záležitost, ke které se vrátím jednou do roka, když mě chytne ta správná nálada. Ne však v tomto případě. „Collider“ je nahrávka čítající mnoho vrstev. Valící se bouře ukrývá vrstvu hnusu a špíny, po jejímž odloupnutí nacházíme překvapivě citlivý přístup ve skládání upozaděných melodií a atmosférických vychytávek. Kopeme-li ještě hlouběji, dostáváme se ke kořenům černým jako noc a temně tíživým jako sama smrt. A každá slupka je opatřena malými ostny, nerovnostmi na povrchu, krátery i rozlehlými ranami coby změnami v kompozici, nečekanými vsuvkami a stále znovu a znovu objevovanými dalšími rozměry, čemuž přispívají nejen protagonisté, ale i četní hosté. Krom zmíněného houslisty i tři zpěváci okořeňující nahrávku o čisté vokály. Laurids Smedegaard, Andreas B. Stær a Kaspar Kaae, kteří do jednoho pochází ze zcela odlišných žánrových vod.
V podstatě můžu s čistým svědomím doporučit nahrávku i všem, kteří do post- cokoliv a sludge/cokoliv vod načichlým černým kovem nezabřednou zrovna často a možná se jim spíš i vyhýbají. Testováno na lidech!
