První pohled na booklet alba, informace o samotné kapele a veškeré fotografie na internetu ve mně vyvolaly pocit, že se setkávám s něčím...vlastně ani nevím proč se tak dělo... Zkrátka, s něčím co se bude podobat smrtícímu stroji, jenž před sebou táhne vše co mu kladlo odpor. S něčím, co je jen bohapustým nářezem bez ohledu na propracovanost či atmosféru...zkrátka na hudební kvalitu. Mýlit se je ale lidské a jsem rád, že tomu tak bylo i v tomto případě. Hudbu Blutmond bych přirovnal k orkánu, který sužoval celou Evropu – agresivní, silná, vytrvalá, ale i proměnlivá, nespoutaná, avšak s pomíjivým účinkem. Představte si, že sedíte za okny své pokojné domácnosti, kapky bičují parapet, poryvy větru narážejí do oken a kvílí ve skulinách příbytku. Uklidňující pocit, který se pomalu rozhostil ve vašem těle, jako by vás zcela pohltil a nutil ulehnout a se zavřenýma očima se oddávat této idylce. Na druhou stranu si uvědomte svou přítomnost uprostřed rozsáhlého pole, kdy provazy deště smáčí zplihlé vlasy, šat se lepí na prochladlé tělo a vám nezbývá nic jiného než utéci do lesa, kde možná číhá smrt, ale i spása... Bláznivý šum rozprostřený všude kolem nabírá na intenzitě a ustává, nabírá na intenzitě a ustává... jak tikot hodin. Hluk se mění v hlasy, hukot v hlavě začíná nabírat na smysluplnosti, rozprostíráte své vnitřní obrazy... Bláznivě se rozhlížíte kolem, sledujete koruny stromů a každý svůj opatrný pohyb. Ale postupně se ztrácíte sami v sobě, nevíte odkud jste přišli ani kam máte pokračovat...vše splývá v jedno, prožíváte v sobě rozporuplné pocity. Konec nastává až s omámením uvolněnou větví, která zasahuje zátylek a započíná nevědomou temnotu...
Rozhodně si je třeba uvědomit, že Blutmond mají dvě tváře. Ani jedna není nijak veselou, ale ta méně ničivá nabízí v tomto žánru nečekaně příjemný odpočinek. „Endzeit“ je bez debat jedním z nejvyrovnanějších alb, co jsem za poslední dobu slyšel. Každý moment je jasně „made by Blutmond“ a přesto, že se hudba snaží být, jak jsem již naznačil, rozmanitou, pánové nevykrádají sami sebe. Jedinou složkou, která doslova vykrádá sebe sama, je vokál. Dorn se snaží zbytečně protahovat slova a na konci frází vsází na pomalé a dlouhé doznívání. Hlasové dispozice ovšem nedosahují potřebných hodnot a vyloženě „hrtanový a chrčivý“ projev neustále kazí dojem. Zejména v pomalejších pasážích. Je to na albu tak půl na půl, řekl bych. Záleží určitě i na posluchačovi.
Další nepříjemnou věcí je zvuk, který pohlcuje sám sebe. Patří k těm undergroundovějším a z toho plynou jisté nevýhody. Rozhodně však nechci tvrdit, že špinavý zvuk hudbě nějak škodí (viz. například Judas Iscariot), ale poslední dobou si přeci jen začínám zvykat na kvalitnější produkci, která když je skloubena s dobrou muzikou, tvoří nezaměnitelný koncept. V tomto se instrumentální snaha Blutmond míjí účinkem...
Blutmond si nepotřebují připisovat další škatulku, aby vyjádřili své občasné akustické choutky. Dokáží hudbu velmi zpřístupnit a vyjádřit tak svou osobitost. Tento výsledek by bylo třeba do budoucna podtrhnout kvalitnějším zvukem a vyrovnanějším vokálem. To jsou dvě věci, na kterých lze zapracovat.
Které riffy jsou záživné, a které ne, to ať posoudí každý sám. V tomto se kapela nemůže nijak ze dne na den zlepšit, pokud jde hudba z nich samotných. Jestliže vyjadřuje jejich pocity a odráží tužby, je vše v pořádku. Jen je škoda, že časem se z alba nestává nic výjimečného... Zařadí se mezi pomyslné průměry a bude tam hnít do skonání světa.
K recenzi zaslal: Schwarzmetall Musikproduktionen
