V tomto proměnlivém a v žádném případě ne zrovna zimu připomínajícím počasí se o mě pokoušejí mnohé rozmary. Jedním z oněch rozmarů bylo uchýlení se k Rotting Christ a jejich novince „Theogonia“. Vezmeme-li v potaz, že kapela pochází z Řecka, je velice slušná naděje nalézt v jejich tvorbě značnou část exotiky, což osobně považuji za zajímavé a často i velice příjemné zpestření poslechu. Nikdy jsem nijak zvláště nevěnoval Rotting Christ pozornost, většinou jsem s jejich alby skončil po pár posleších, avšak v hlavě se mi usadila schopnost vyvolávat v člověku jistou míru náladovosti, mnoha jiných pocitů plynoucích z vlny emocí vycházejících z jejich hudby. V dřívějších dobách produkovali Rotting Christ melancholický black metal s větší dávkou melodiky. Dnes se uchýlili spíše k trochu odlišným kombinacím. „Theogonia“ vychází ze stigmat black metalových kořenů, tak jak tomu bývalo již od prvopočátku existence kapely. Bohužel, posun ve vývoji otupil brutalitu a následně vystavil do popředí melodiku spolu s pomalými tempy. Výsledné dílo je zářezem mísícím black metal s hlubokým nádechem death a doom metalu. Mezi důležité prvky se řadí taktéž tradiční rytmy řeckého folklóru. Dokonce i v bájném Řecku nevystupovaly jen postavy „dobrých“ Bohů, sídlících na Olympu ale také mnoho temných sil a démonů. Každá země, nevyjímaje Řecko, má v sobě mnohé nespoutané pohanské zvyky a minulost, ať už spojenou více či méně s náboženstvím nebo s etnickými zvyky. Tvorba rouhačů Rotting Christ se odráží od jejich vlastní historie a dávných bájí.

Líbí se mi různorodost desky, střídání tempa jednotlivých kompozic. Místy velice silné a dravé skladby střídají temnotou opředené zpěvy táhnoucí se do hlubin melancholiky. „Theogonia“ je deska založená na „starých dobrých“ základech, které jsou oživovány novými postupy a líbeznými kytarovými vyhrávkami. Dalo by se říct, že „tradiční Christovské“ riffy oživují netradiční hudební prvky silného řeckého folklóru. Hymnické zpěvy starobylého Řecka vdechují do hudby Rotting Christ neurvalou atmosféru dávno zapomenutých časů, kterou můžeme vnímat jen v knihách nebo na místě zašlých památek této kdysi velkolepé říše.

Na desce je slyšet mnoho netradičních řeckých nástrojů, produkujících velice silné momenty. Trošku odlišným vokálem se na desce prezentuje vokalista Sakis Tolis. Právě jemu byl přisuzován největší díl na zjemnění tvorby Rotting Christ. Jeho rétorika a frázování zpěvu se k této hudbě naprosto hodí, sám za sebe bych si nedokázal představit nějaký brutální skřehot či dokonce growl v tak líbivě se nesoucích melodiích. Kapela je natolik avantgardní, že i při zachování svých pevných základů dokázala předvést o něco více odlišnější formu „helénistického“ black metalu. To, že deska zní právě takto různorodě, je výsledek kreativního aranžérského umění. Pseudoorchestrární aranže vytvářejí dojem naprosté hudební a zvukové bohatosti. Občasné sborové chóry dodávají hudbě na pocitu schvácené mohutnosti a plnosti použité skladby. U nás v České republice si udělali Rotting Christ vcelku slušné jméno, soudím tak alespoň podle hojného počtu fanoušků navštěvujících. Poslední, z 20.10.2005 pořádaný v Ostravě, se dle mého názoru velice povedl. I když v té době prezentovala kapela svou desku „Sanctus Diavolos“, která je hudebně trošku odlišná od nynější novinky „Theogonia“, myslím si, že nadcházející turné bude složité a nebude možno zachytit při živém podání tu atmosféru a hudební krásu se všemi doplňky tak jako na albu samotném.

„Theogonia“ je deska okořeněná exotikou a spoustou nepoznaných melodií. Poslech Rotting Christ je vhodný k odpočinku od extrémních blackových blasfémií a taky k pokochání se líbivými melodiemi. Řekl bych, že byla vytvořena kvalitní deska pro široké spektrum posluchačů…