U některých kapel jsou kvality jasné a neoddělitelné. Jednoduše řečeno, jsou alba složená a natočená takovým způsobem, že si posluchač troufne tvrdit maximálně: „Album mě nezaujalo, není to můj šálek čaje.“ Jsou ovšem i desky, které posluchače dělí na několik specifických skupin. V tomto případě mám na mysli především ty, které v žádném případě nevynikají strukturou svých skladeb, rozmanitostí, technickou zdatností ani kvalitním studiovým počínáním. Jeden je zavrhne při prvním poslechu, druhý bezmezně uctívá neopakovatelnou black metalovou atmosféru, třetí na ně kouká s objektivností sobě vlastní a neví pořádně, zda věřit atmosféře a dát albu čas, nebo ho potopit kvůli skladatelským kvalitám…
První tóny „Deathgate“ ve mně vyvolávaly smíšené pocity. Mozek zaplavoval paradoxní pocit, že se zde po dlouhé době objeví kritika par excelence. Není ovšem jen černé či bílé a já chtě nechtě musel dát prostor i jiným, pro black metal velmi důležitým, aspektům, kterým se mírně podařilo vytáhnout „Deathgate“ z bahnivé a špinavé krajnice černě kovové cesty.
V pořadí čtvrté dlouhohrající album maďarské dvojice Dusk nese odkaz starých kapel let devadesátých, jenž formovali black metal do „pravé podoby“, pevně upevněný na své hrudi. Ale nejen je lze zaznamenat procházejíc branou smrti. Jednoduché, opakující se aranže, beznadějný, téměř ječící vokál, garážový zvuk a hlavně hnilobná a depresivní atmosféra dávají tušit kvantu dalších spolupachatelů této black metalové odnože. Snad jediné, která zůstala věrná ryzí podobě tohoto nejextravagantnějšího metalového substylu.
Dusk si hrají na svém písečku a nehledě na stylové trendy uctívají staré standardy. Sázka na atmosféru namísto skladatelských kvalit, jednoduché melodie a monotónní vyznění tvorby, jsou aspekty více než čitelné. Když před několika měsíci Rotten sepsal recenzi na “Carpathian Darkness“, nazval album nadprůměrným. Já bych ale spíše souhlasil s názorem „tři poslechy a dost“, který „Deathgate“ vystihuje mnohem více. Z počátku jsem se snažil do hudby jaksepatří inkarnovat, sžít se s ní. Leč, nepodařilo se a z poslechu zůstalo jen pramálo. Několikrát zmiňovaná atmosféra, která mnohdy udělá s deskou neskutečné věci, zde ale jakýmsi způsobem pokulhává. Nevím, ale nebýt sychravé zimy, jež je s black metalem spjata jako žloutek s bílkem, asi bych se ani k těm několika poslechům nedostal. Zima u mě jednoduše umocňuje kouzlo podobných, starým odkazem se pyšnících, kapel. A pokud hovoříme o kvalitě jako takové, být na jisté, řekněme konkurence schopné úrovni, znamená ( minimálně u mé osoby) schopnost pustit si takovou hudbu nejen v zimě, ale i na jaře, v létě a melancholickém podzimu.
Dusk a „Deathgate“? Děkuji, nechci. Z počátku jsem avizoval, že jsem čekal pramálo. Později mé nitro naplnilo očekávání symbolické slzy v oku při vzpomínce na ranná léta černého kovu. Nakonec jsem ale dospěl jednoznačného verdiktu. Průměr, těžký průměr, pánové…
