Se studem přiznávám, že jsem byl u rozbalování CD skeptický. Poslání se protahovalo, pomalu jsem již pozapomínal... Nyní ale musím Dlogovi s blahem na duši poděkovat. Nejen, že ve mně probudil neskutečný zájem o Slavigrom, ale také donutil k rekordnímu počtu poslechů jednoho alba za den. Představte si, že zapnete počítač ve 12 hodin, odsednete v hodin 22, a jediné, co jste za tu dobu vnímali, byl „Návrat slovanskej nenávisti“. Nesčetněkrát dokola a dokola. Může někdy omrzet „Symbol zla“ či „Kruté pohanské víťazstvo“? Byl bych chorobný blázen, kdybych přitakal. Možná blázen jsem, ale rozhodně ne tak velký, abych mohl opomíjet, dle mě, jeden z nejnadějnějších počinů na česko-slovenské scéně v tomto roce (Či snad vůbec?).„Jednou jsi nakažen, není cesty zpět. Jakékoliv sebepolitování není na místě, je pozdě na pokání, je pozdě na truchlení, je pozdě na život...“
Nadšení je neuchopitelná emoce, ale právě ONA uvnitř sebe mísí základy úspěchu. Carpathovi, Dlogovi a Deadwindovi bez debat nadšení nechybí, ba naopak, oni dokázali něco navíc - probudit nadšení i v druhých!
U poslechu dema nelze nevzpomenout starší Inferno či Algor. Nelze říci, že se jedná o plagiátorství, ale jisté znaky jsou více než čitelné. Štěstí však pro Slavigrom... Neboť prezentují právě to, po čem fanoušek nějakou tu dobu prahne. Hudbu bez jakýchkoliv kompromisů, lehce zapamatovatelnou, chytlavou, s četnými vyhrávkami a akustickými pasážemi. Agresivní sóla se dokáží velmi umně prolínat s táhlými momenty a řekl bych, že vzbuzují jistý dojem vyspělosti v tvorbě Slavigrom. Jednoduše, vzali si z odkazů kapel to nejlepší...
Vůbec nelituji, že demo nebylo natočeno ve studiu. Takto má svoji autentickou, nezaměnitelnou podobu. Občasné zvukové manévry přibližují album více amatérským vodám, naopak ty vyrovnané ho staví do pozice téměř studiové práce. Zvuk totiž není zase tak špatný, jak by se mohlo zdát. Z výsledného produktu vlastně dýchá poněkud zvláštní atmosféra, dalo by se říci, že svojská, ale přestřelit by bylo v případě mého nadšení jednoduché. Důkazem budiž kolébající a poklidná skladba na oslavu jména samotné kapely. Osm a půl minuty připomínajících pochod smrti, poslední tažení po vypálené a zpustošené zemi. Poklidný nástroj zla.
„Mezi čtyřmi stěnami, za pomoci pevného přátelství a orosených sklenek, se rodí ty největší naděje.“
„Symbol zla“ bych řadil na první příčku. Nejnápaditější, nejenergičtější, má nejoblíbenější. Rouhačský základ písně postavený na silné nosné melodii a více než příjemném frázování (mimochodem Deadwind je velmi nadaným zpěvákem), dělá z Slavigrom to, čím právem jsou. Stopy nějaké větší melodiky jsou tak tak přítomny, nic není přehnáno. V rámci black metalu si vede kapela více než dobře.
Držíc se „daných“ hranic, dokázala tato trojice, že i v dnešní době lze zahrát něco, co ukazuje pravý smysl a podstatu nejortodoxnějšího hudebního stylu na světě. V takových chvílích jakými byl dnešek člověk věří, že pravý underground nevymřel... Že „BLACK METAL IS MORE THAN JUST MUSIC!“
